Kdo ví nejlépe, co pro studenty dobré jest?

Článek "Učňák jménem česko" v minulém čísle Respektu se věnuje snahám průmyslových svazů a některých krajů zvýšit počet absolventů učilišť a odborných středních škol na úkor gymnázií. Argument protagonistů těchto snah je, že firmám  chybí vyučení dělníci. Autorka článku Hana Čápová tyto tendence naopak kritizuje, učiliště podle ní nabízí příliš úzkou kvalifikaci, jejíž majitelé čelí riziku, že si v případě změn na trhu práce nebo v některých případech i krachu jedinné fabriky obtížně budou hledat nové zaměstnání. Průmyslové svazy i jejich kritičku spojuje jedna věc: řeší, do kterých oborů by měl stát poslat více studentů. Opomíjejí přitom možnost, že studenti sami nejlépe vědí, jaký chtějí žít život a jaké vzdělání jim k němu pomůže.
Střední školství je v České republice z velké většiny státní a zdarma. To má své důvody. Vedle tradice se tak stát snaží zajistit, že nabízené vzdělání má přiměřenou kvalitu a že šanci ho získat má každý mladý člověk stejnou, bez ohledu na příjmy své rodiny a ochotu svých rodičů investovat do jeho vzdělání. Fakt, že vzdělání nechceme přenechat volnému trhu ale ještě neznamená, že stát ví lépe než studenti, co je pro ně dobré.
Je pravda, že stát může mít ve srovnání se studenty lepší informace o situaci o trhu práce, tedy o šanci najít zaměstnání a očekávané mzdě absolventů jednotlivých oborů. Pak je ale řešením studentům tyto informace předat. Ať stát připraví přehledný webový portál, kde si zájemci o středoškolské studium budou moci zjistit, jaké jsou jejich vyhlídky, když si zvolí tu či onu školu. S orientací v dostupných informacích by studentům mohli pomoci k tomu určení učitelé.
Vzdělání ale NENÍ pouze nástojem pro nalezení dobře placené práce. Kvalitní vzdělání zvyšuje kvalitu lidského života v mnoha dalších směrech: prohlubuje schopnost vnímat a přemýšlet, zlepšuje umění komunikovat, nabízí témata k zajímavým rozhovorům a posiluje touhu rozvíjet se a růst. Ať už jsem v práci, v hospodě s kamarády nebo v kině, můj prožitek bude hlubší, pokud mám širší rozhled, jehož důležitým determinantem je vzdělání. U mnoha lidí takové přínosy vzdělání převáží ty kariérní. Takovéto přínosy vzdělání navíc fungují jako služba dalším lidem. Copak není (v průměru) zajímavější povídat si se vzdělanými než nevzdělanými lidmi? Podstatné je, že takovéto přínosy vzdělání stát ani průmyslové svazy nezměří, posoudí je pro sebe pouze každý sám, nanejvýše s pomocí své rodiny, přátel a učitelů.
Jak má tedy stát určit, které obory omezit a které posílit? Nechť posílí ty obory, o které je zájem, a omezí ty, o které nikdo nestojí. Poptávka ať určuje nabídku, nikoli naopak. A pokud má stát pocit, že studenti nemají pro zodpovědné rozhodnutí dostatek informací, ať jim informace dodá.

Jak pomáhat chudým zemím: Humanitární pomoc

Ekonomové, kteří se věnují rozvojovým zemím, vynikají ve schopnosti upozorňovat na to, že rozvojová pomoc je často založená na dávno vyvrácených teoriích, naivně skáče z jednoho "zaručeného" řešení chudoby na druhé, nemá prokázaný dopad na ekonomický růst, je nedostatečně či špatně vyhodnocovaná a může mít škodlivý dopad na politické prostředí v cílových zemích. Hranice mezi konstruktivní kritikou a hnidopišstvím je tenká a čtenář jejich knih, článků a blogů může snadno získat dojem, že by rozvojovou pomoc bylo nejlépe zrušit, nebo přinejmenším že je sice třeba nadále se snažit lidi v chudých zemích podporovat, ale že nemáme tušení, jak na to.
Jestliže způsob, jakým rozvojovou pomoc prezentují některé rozvojové agentury a neziskové společnosti, je zjednodušující a přehnaně optimistický, rozvojoví ekonomové ve své kritice zachází do opačného extrému. Rozvojová pomoc zlepšuje životy miliónů lidí a má smysl ji podporovat jak tlakem na štědrost své vlády, tak osobně. Zároveň samozřejmě platí, že některé druhy rozvojové pomoci jsou efektivnější než jiné, a totéž platí o způsobech, jak ji podporovat.
Počínaje tímto příspěvkem v příštích několika měsících se postavím své ekonomické přirozenosti a místo sžíravé kritiky rozvojových politik zkusím pro sebe objevit a čtenářům předložit konkrétní případy rozvojové pomoci, která má pozitivní dopad. Klíčové jsou politiky národních a mezinárodních rozvojových agentur (v roce 2009 vydaly na rozvojovou pomoc 130 miliard dolarů, proti 22 miliardám ze soukromého sektoru zahrnujícího hlavně neziskové organizace a nadace), o nich se ale ještě relativně dost píše a mnoha lidem se mohou zdát příliš abstraktní. Mě zde zajímá jiná otázka: jak má své peníze rozumně darovat člověk, který jimi chce pomoci svým bližním v chudých zemích?
Jedno z hlavních pravidel, která by mohla výrazně posílit pozitivní a utlumit negativní dopady rozvojové pomoci je, že dárci, ať už rozvojové agentury nebo neziskové organizace, by se měli specializovat nebo prostředky umisťovat do společného hrnce. To by změnilo současný stav, kdy v každé rozvojové zemi operují stovky či tisíce organizací, které se překrývají ve svých činnostech, užírají už tak omezenou administrativní kapacitu místní administrativy a vytváří nepřehledné a tudíž netransparentní prostředí.
Já rovnou zmíněné pravidlo o specializaci poruším, když si každý měsíc vyberu jiný příklad rozvojové pomoci, kam investuji desátek svého příjmu (člověk bývá při výběrupozornější, když jde o jeho vlastní peníze) a který představím na svém blogu.

---

V říjnu začnu sérii příspěvků o rozvojové pomoci netradičně - budu se věnovat pomoci humanitární. Ta se od rozvojové liší tím, že neřeší dlouhodobé zlepšování životních podmínek, ale snaží se ulehčit bezprostřední následky přírodní nebo lidmi způsobené katastrofy. Takovou kafastrofou je extrémní hlad, kterému nyní čelí podstatná část obyvatel východní Afriky — Súdánu, Jižního Súdánu, Etiopie, Keni a především Somálska, kde na podstatné části území probíhá hladomor. Situace ve východní Africe názorně ukazuje několik faktů, souvisejících s humanitární pomocí a hladomory.

Zaprvé, jak ve své slavné knize Chudoba a hladomory argumentuje nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen, hladomory nejsou primárně způsobené celkovým množstvím jídla, které je k dispozici, ale tím, že lidé k němu nemají přístup nebo si ho nemohou dovolit. A k takové situaci dochází především ve společnostech, kde nefungují základní demokratické mechanismy. Sen zdokumentoval, že bez výjimky ke všem hladomorů ve 20. století došlo v nedemokritických zemích. Během bengálského hladomoru roku 1943, který Amartya Sen sám prožil, byly například zásoby jídla větší než v některých z předchozích let. Podobně Charles Kenny z Center for global development argumentuje v magazínu Foreign Policy poukazuje na výzkum, podle kterého při velkém čínském hladomoru roku 1959 byla úmrtnost vyšší v oblastech s toho roku vyšší úrodou. Za hladomor tedy primárně nemohla neúroda, ale redistribuce potravin centrálními plánovači.
Je pravda, že ve východní Africe kvůli dvěma špatným obdobím dešťům v řadě došlo k nejslabší úrodě za 17 let. Úrovně hladomoru ovšem krize zatím dosáhla pouze v Somálsku, kde deště nebyly o nic slabší než jiných zemích regionu, které ale už dlouho trpí stavem bezvládí, kde oficiální vláda ovládá pouze hlavní město a jeho bezprostřední okolí a není schopná efektivně provádět či alespoň koordinovat distribuci potravin ve své zemi. Velká část území je navíc pod kontrolou islamistické skupiny Al-Shabaab, která roku 2009 zakázála na svá území vstup humanitárním pracovníkům, jež v případě porušení zákazu neváhá zabíjet. V poslední době sice zákaz místy uvolňuje, ale vzhledem tomu, že Al-Shabaab je spíše volným seskupením ozbrojených band než centralizovanou organizací, není divu, že humanitární organizace jsou zůstávají opatrné, pokud jde o vysílání svých pracovníků do příslušných částí Somálska.
Zadruhé, účinná rozvojová pomoc může působit jako prevence humanitárních krizí. Owen Barder upozorňuje na skutečnost, že ačkoli Etiopie i dnes čelí velkému hladu, situace se nedá srovnat s hladomorem, který v ní nastal roku 1984: "během uplynulých dvou dekád byly provedeny investice, které zásadně změnily schopnost Etiopie vyrovnat se se špatnými dešti. ... rozhodná vláda, podporovaná zahraniční pomocí, ustanovila systémy, které učinily Etiopii odolnější a zabránily tentokrát opakování minulých tragédií." Zároveň platí, že včasná a účinná humanitární pomoc může mít positivní vliv na dlouhodobý rozvoj. V případě extrémního hladu například proto, že hlad v útlém věku má škodlivý vliv na inteligenci a tedy i příjem v dospělosti.
Existují pravidla, kterými bychom se měli při darování prostředků na humanitární pomoc řídit? Napadají mě dvě. Zaprvé je třeba zvážit, nakolik je postižená země schopná vyrovnat se s následky katastrofy sama. Zemětřesení na Haity i tsunami v Japonsku jsou bolestivá neštěstí, kapacita vyrovnat se s nimi je ale v každém případě diametrálně odlišná. Zadruhé, ještě více než v případě dlouhodobé rozvojové pomoci zde platí, že pro účinnou intervenci je klíčová dobrá logistika a koordinace, kterou několik velkých organizací se zkušenými terénními pracovníky zajistí lépe než obrovský počet malých, ad hoc založených nadací. Jen v USA bylo údajně za účelem pomoci Japonsku po ničivém tsunami zřízeno přes 4500 nových neziskovek.  Na posledním uvedeném odkazu také Chris Blattman z Yaleské univezity výtižně shrnuje obě zde popsaná pravidla: "Lidi: Pokud už cítíte potřebu posílat peníze do jedné z nejbohatších zemí planety, podpořte alespoň prosím některou již existující organizaci."
V Somálsku a okolních zemích celkem 12,4 milionu lidí potřebuje humanitární pomoc a peněz není nazbyt. Humanitární organizace zde dělají mnoho záslužné práce, často v rizikových podmínkách. První výše uvedenou podmínku východní Afrika nepochybně splňuje. Druhou můžete splnit darováním peněz přes zkušené zastřešující organizace jako je britská Disasters Emergency Committee (možnost darovat zde) nebo americká International Rescue Committee (zde). V českém prostředí je největší a nejzkušenější organizací nyní aktivní ve východní Africe Člověk v tísni (zde).

Čte moudrý dav Financial Times?

Zatímco jsem dnes sešroubovával čerstvě koupený botník, má nová spolubydlící Marie mi líčila, jak ji ve škole vyučující každý den kontrolují, zda pravidelně čte Financial Times. Dnes jí a jejím spolužákům dokonce bylo vysvětleno, jak tyto anglické noviny číst: proběhnout titulní stránku, přečíst si Lexův sloupek na zadní straně hlavního sešitu, v sešitu Firmy a trhy prozkoumat na zadní straně rubriku Trhy a na závěr na přední straně téhož sešitu v rejstříkové tabulce vlevo dole zkontrolovat, zda se v daném vydání novin nepíše o některé ze společností, které čtenář dlouhodobě sleduje.
Mám rozečtenou knihu Moudrost davů od komentátora amerického týdeníku The New Yorker Jamese Surowieckého. Podle hlavního argumentu knihy se velká skupina lidí může chovat vysoce inteligentně, dokonce inteligentněji než ti nejbystřejší z jejích členů, ovšem pouze při splnění tří základních podmínek, bez nichž je naopak vysoce náchylná k idiocii. Zaprvé je třeba, aby skupina byla rozmanitá co do úsudku svých členů a co do informací, které mají k dispozici. Zadruhé je třeba, aby se členové skupiny rozhodovali nezávisle na sobě a ti výmluvnější z nich tedy nemohli strhnout skupinové mínění na svou stranu. Zatřetí musí existovat mechanismus, který při zachování nezávislosti jednotlivých členů posbírá názory jednotlivých členů dohromady (volby, cenový systém, televizní peoplemetry...).
Pokud jsou tyto podmínky splněné, skupina posbírá skrze své členy mnoho různých informací, chybné úvahy se navzájem vykrátí a zbude vysoce přesný odhad skutečnosti. Pokud splněné nejsou, hrozí, že se skupina začne řídit úsudkem a omezenými informacemi několika jedinců, kteří jsou výrazní nebo jednoduše promluvili první, a následně bude sama sebe v začarovaném kruhu poplácávat po zádech a utvrzovat ve svém omylu. Ti, kteří s ní nebudou souhlasit, budou přehlíženi, ostrakizováni nebo podlehnou tlaku okolí a přizpůsobí se.
Ale zpět k Marušce. Ona totiž nestuduje žádnou školu pro ořezávátka, ale magisterský program ve finanční ekonomii na Said Business School na Oxfordské univerzitě. Její program je hodnocený (dle Financial Times, hmm...) jako svého druhu třetí nejlepší na světě a 97% jeho absolventů má do tří měsíců od složení zkoušek zajištěnou práci, nejčastěji u investičních bank a konzultačních společností v londýnském City.
Z pohledu Surowieckého knihy je to lehce děsivý pohled. Zaměstnanci mnohabiliónového finančního sektoru, který zásadním způsobem ovlivňuje světovou ekonomiku, sdílí vzdělání na některém z několika exkluzivních studijních programů, čtou stejné stránky stejných novin a svůj pohled na světovou ekonomiku si utváří podle toho, co napíše pan Lex. A jejich profesoři, kteří by měli dohlédnout dál než na osobní zisk zaměření finančníci, je v tom ještě podporují.
Musím končit. Chci si dnes ještě prolistovat Respekt. Všichni mí známí ho čtou, tak ať nejsem pozadu.

Chutná drahé víno lépe než levné?

Na otázku z nadpisu se nabízí jasná odpověď: samozřejmě, že ano, proč by jinak někdo dražší víno kupoval? Podle vědců to ale není tak jednoznačné. Výzkum publikovaný šestičlenným týmem znalců vína a ekonomů z Yaleské univerzity a Stokholmské školy ekonomie v Žurnálu pro ekonomii vína vydávaném Americkou asociací vinných ekonomů vychází ze vzorku 6000 jednotlivých ochutnání vína, přičemž účastníci ochutnávek nevěděli, které víno pijí, a měli je ohodnotit na čtyřbodové škále. Výsledky byly pozoruhodné. Nejen, že dražší vína jasně nedominovala. Více než 500 ochutnávačům v průměru o trochu více chutnala levnější vína. Pouze mezi ochutnávači, kteří měli za sebou someliérský kurz či podobné vzdělání, byla korelace mezi cenou a výsledným hodnocením kladná, a to jenom slabě.
Autoři zmiňují také další experimenty na téma schopnosti lidí rozeznávat vína. Roman L. Weil z Chicagské univerzity nalil do dvou nádob víno z dobrého ročníku a do dvou stejné víno z ročníku považovaného za slabší. Cena prvního vína několikanásobně převyšovala cenu toho druhého. Weil následně jednu nádobu odebral a nechal ochutnávače určit, které víno ze zbylých tří se odlišuje od dalších dvou. Orangutan by správně odpověděl s pravděpodobností 33%. Ochutnávači nebyli o mnoho lepší, uspěli v 41% pokusů. A i ti z nich, kteří dokázali odlišné víno určit, preferovali dražší ročník přibližně v polovině případů.
Vědci jsou vědci, ale co člověk nevidí, tomu nevěří. Proto jsem sezval kamarády na svah Petřína a nakoupil plnou krosnu bílého vína v rozpětí od supermarketového vína v PET v ceně 32 korun za dva litry až po Tramín, pozdní sběr za 220 korun a polosladký Ryzlink za 250 korun. Popsal jsem všem odrůdu, původ a cenu každého vína, pak jsem ale vína naléval naslepo a v náhodném pořadí a požádal kamarády, aby zkusili servírovaná vína správně zasadit do dříve popsaného seznamu.
Opít se dá z vína levného i drahého, pouze pět z mých deseti ochutnávačů mi tedy v pořádku dodalo své výsledkové listiny. I tak mám ale hezký vzorek o velikosti 50 datových bodů. Méně než 6000, ale každý nějak začínal a Oxford je konec konců chudší škola než Yale. Pro vyhodnocení jsem porovnal skutečnou cenu každého vína a cenu vína, jaké každý ochutnávač v příslušném případě tipnul. Jaké jsou mé výsledky?

1. Průměrná elasticita, s kterou tipovaná cena závisí na skutečné ceně je záporná a statisticky signifikantní na hladině významnosti 10%. Je rovna -0.24, což znamená, že o 10% dražší víno v průměru ochutnávači považovali za víno o 2.4% levnější.
2. Elasticita je rovněž záporná u každého jednotlivého ochutnávače v mých datech a pohybuje se v rozmezí -0.15 až -0.33.
3. Se slušným náskokem bylo nejvýše naceněné víno PET - odrůda neznámá, které v přepočtu na sedmičku stálo necelých dvanáct korun, ale mí kamarádi ho v průměru odhadli na 179 korun. Všechna tři nejlevnější vína v mém vzorku se dostala mezi čtyři vína odhadnutá jako nejdražší. Skutečně nejdražší víno, polosuchý ryzlink v ceně 250 korun, potom ochutnávači pasovali na třetí místo od konce s hádanou cenou 66 korun.

Pokud konzumentům, kteří nejsou znalci, levné víno chutná stejně nebo i více než víno drahé, proč nekupují výhradně víno v plastu, ale raději utrácejí mnohanásobek za vína s přívlastkem? Výzkumníci z Kalifonského technického institutu a Stanfordské univerzity v článku z roku 2008 ukázali, že lidé, kteří nevědomky ochutnali dvakrát stejné víno, ale pokaždé jim byla oznámena jiná cena, měli větší potěšení z vína, o kterém věřili, že je dražší. Kdyby mírou potěšení byly pouze dotazníky vyplněné ochutnávajícími, efekt by mohl být přisuzován strachu ochutnávajícího přiznat, že nepozná lepší chuť dražšího vína. Vědci ale také naměřili, že konzumace domněle dražšího vína vede k větší aktivitě v části mozku, která bývá spojována s pocity potěšení.
Zdá se tedy, že dražší vína nám chutnají více, ovšem ne pro svou objektivní kvalitu, ale právě pro svou cenu. Kdo není znalec, kvalitu nepozná. Přesto o ni ale stojí, a tak ji odhaduje z ceny. Nabízí se otázka, v kterých dalších oblastech platíme za domnělou kvalitu, ačkoli tu skutečnou neumíme rozeznat. Při nákupu lyží, na koncertech vážné hudby, při stavbě architektonicky neobyčejného rodinného domu, při výběru šampónu...  Je naše naslouchání ceně v zásadě rozumné a užitečné, nebo bychom se měli od něj oprostit a neplatit ani korunu navíc tam, kde kvalitu neumíme sami rozpoznat? Zodpovězení této otázky nechám na čtenáři či na čtenářce.

Text byl také publikován na bajgar.blog.ihned.cz.

Podpora v nezaměstnanosti jako pojištění, při kterém selhává trh

Petr Mach na svém blogu kritizuje návrh Ministerstva práce a sociálních věcí spojit podporu v nezaměstnanosti delší než 2 měsíce s povinností přijmout veřejně prospěšnou práci, pokud bude nezaměstnanému nabídnuta. Základní argumenty pro návrh jsou dva. První je emotivní: lidé na podpoře v nezaměstnanosti jsou příživníci, kterým se nechce pracovat. Přinuťme je. Druhý je věcnější: věřejné práce pomůžou nezaměstnaným neztratit potřebné pracovní návyky.
Mach správně poukazuje na to, že podpora v nezaměstnanosti je vyplácena pouze na 5 měsíců a pod podmínkou toho, že nezaměstnaný předtím po 12 měsíců pracoval. Příjemci podpory v nezaměstnanosti tedy nejsou lidé dlouhodobě žijící z kombinace sociálních dávek a nezdaněných přivýdělků načerno ale lidé, kteří si platili sociální pojištění a nyní ho chtějí uplatnit. Dodal bych, že v prvním půlroce nezaměstnanosti potřebují lidé především čas shánět si práci a případně doplnit si kvalifikaci. Ve chvíli, kdy většina lidí začne potřebovat osvěžit schopnost pravidelnosti a spolehlivosti spojených s pracovním režimem, dávno už na podporu v nezaměstnanosti nemá nárok.
Potud dobré. Petr Mach ovšem pokročí k druhé části svého argumentu — nejlepší by bylo, kdybychom povinné veřejné pojištění v nezaměstnanosti zrušili úplně. Lidé budou mít větší čistou mzdu a pokud budou chtít, pojistí se u soukromé pojišťovny. To je hezká úvaha, ale špatná ekonomie. Důvod, proč tomu tak je, se nazývá "nepříznivý výběr" (adverse selection) a popsal ho v roce 1970 ekonom George Akerlof, který za svou analýzu v roce 2001 získal Nobelovu cenu.
Trh s pojištěním je specifický tím, že zákazníci (pojišťovaní) mají o hodnotě produktu, který kupují, výrazně lepší informace než prodejce (pojišťovatel). Pracovník ví, jaké jsou tržní vyhlídky jeho zaměstnavatele, nakolik je pro něj nepostradatelný a jak dobré vztahy má se šéfem. Tuší, jak specializované či obecné jsou jeho kvalifikace a pracovní zkušenost a jak obtížné by pro něj bylo najít si jinou práci. Ví také, jaká je jeho pracovní morálka a zda se v dohledné době chystá zaměstnání opustit. Pojišťovna nic z tohoto neví.
Lidé stojí o pojištění proto, že jsou rizikově averzní, neboli raději budou najisto o trochu chudší, než aby riskovali, že s malou pravděpodobností budou čelit podstatným finančním problémům. Za tuto jistotu jsou ochotni zaplatit, ale jen určitou cenu.
Pokud by stát nechal pojištění v nezaměstnanosti na dobrovolnosti a komerčních pojišťovnách, lidé, kteří by ztrátu zaměstnání v blízké době neočekávali, by si spočítali, že se jim pojištění nevyplatí. Mezi pojištěnými by tedy zůstali lidé se silně nadprůměrnou pravděpodobností ztráty zaměstnání. To by zvýšilo cenu pojištění a vyšší cena by přiměla další lidi ke zrušení svých pojistných smluv. "Rizikovost" zbývajících pojištěných by opět vzrostla, s ní cena a tak dále. Na konci tohoto začarovaného kruhu by žádné pojištění v nezaměstnanosti neexistovalo, a to přesto, že by většina lidí o pojištění stála.
Pro empirický důkaz toho, že soukromé pojištění v nezaměstnanosti není dobrý nápad, se stačí podívat do rozvojových zemí, kde státní sociální pojištění často chybí. Soukromé pojištění v nezaměstnanosti tam v žádné podstatné míře neexistuje, a to přesto, že bohatší část obyvatelstva by si ho mohla dovolit a že by o něj lidé stáli, jak je vidět z jejich snahy nahrazovat ho alespoň rodinnou a sousedskou výpomocí.
Podpora v nezaměstnanosti není založena na morální povinnosti státu postarat se, aby nikdo netrpěl nejtěžší chudobou. Tuto povinnost stát plní sociálními dávkami, které posílá například nezaměstnaným po vypršení pětiměsíční podpory. Podpora v nezaměstnanosti je pojištěním, které neumí nabídnout trh, ale o které lidé stojí a které umožňuje lidem investovat do specializovaných znalostí s vědomím, že pokud přijdou o místo, pojištění jim dá čas a podporu pro nalezení nového místa odpovídajího jejich specializaci nebo pro získání specializace nové.
Povinné veřejné práce jdou proti smyslu tohoto pojištění, zrušení státní podpory v nezaměstnanosti zase proti realitě tržních selhání.

Text byl také publikován na bajgar.blog.ihned.cz .

O africkém rozvoji 2011 a africkém rozvoji 1996

Nejzajímavější moment Ditchley Conference (viz můj předchozí příspěvek) přišel v jejím závěru v podobě srovnání témat, kterými jsme se na konferenci zabývali, témat, kterými bychom se zabývali, kdyby se konference konala před patnácti lety, a témat, kterými se možná budeme zabývat v roce 2020.

1996 - Jak vyřešit problém zvaný Afrika?

• Jak řešit obří zadluženost afrických zemí?
• Jak dosáhnout výrazného zvýšení objemu zahraniční pomoci Africe?
• Jak zajistit v afrických zemích svobodné volby?
• Jak nastavit roli mezinárodních mírových sil (genocida ve Rwandě se odehrála v roce 1994)?
• Jak zvýšit počet dětí, které chodí do školy?
• Je lépe privatizovat nebo znárodňovat klíčové společnosti?
• Jsou a měly by být politiky afrických zemí v souladu s Washingtonským konsensem?
• Jak posílit regionální integraci v oblasti cel a celních procedur?
• Jaký vliv mají Evropa a USA na Afriku?

1996 - předpoklady v pozadí:

• Afrika je jiná než další chudé země na jiných kontinentech
• pomoc zvenčí je klíčová pro boj proti chudobě

O Rozvojových cílích tisíciletí

Od čtvrtka do soboty jsem měl to štěstí účastnit se konference pořádané nedaleko Oxfordu ve starém venkovském sídle jménem Ditchley House, kam se za účelem seznámování a diskutování afrického rozvoje sjeli afričtí velvyslanci, ministři a šéfové centrálních bank, hlavy afrických verzí regionálních uskupení a la EU či Višegrádská čtyřka, přední představitelé západních rozvojových organizací, finančníci investující v Africe ... a dva oxfordští studenti.

Hlavní poznatky z konference shrnu v dalším příspěvku, nyní zmíním zajímavý moment spojený s tématem, které na konference s tématem afrického rozvoje nemohlo chybět - Rozvojovými cíli tisíciletí (anglicky Millenium Development Goals).

Jak daleko by měl být trh se zeleninou od železniční tratě?

Nevím nevím, zda by tento thaiský trh uspokojil bruselské regulace...

Úspěch v Sierra Leone

"Koroma se zasmál. 'Jo jo, rozhodně', řekl. 'Celá rozvojová komunita říká, že to není možné. Ale já jsem prezident, a toto je nutné.'

O měsíc později, v listopadu 2009, Koroma ohlásil na rozvojové konferenci v Londýně, že zavede lékařskou péči zdarma [pro těhotné ženy, čerstvé matky a malé děti] 27. dubna 2010, za pouhých pět měsíců, v den výročí získání nezávislosti země na Velké Británii.

Nyní, o pouhý rok později, jsou k dispozici výsledky: lékařská péče zdarma výrazně zvýšila úroveň služeb pro matky a především děti. Počet dětí léčených s malárií se například proti předchozímu roku přibližně ztrojnásobil, což dramaticky ilustruje, do jaké míry byl nedostatek peněz překážkou přístupu k péči.

Celý článek najdete zde.

Úvod do mikroekonomie ghanských taxikářů a prodavaček ryb

Ve svých základech je ekonomické chování obyvatel Ghany úplně stejné jako ekonomické chování obyvatel Moravy nebo Anglie. Podmínky, ve kterých se toto chování odehrává, jsou ovšem v mnohém odlišné a zvědavého ekonoma opakovaně vybízí k miniprůzkumům mimo rámec jeho hlavního zájmu. Může se třeba dozvědět, že taxíky nepatří řidičům, ale ti si je pronajímají za fixní rentu, která v případě jednoho z nich činila 17 cedis na den (cedis je asi 12 korun). Majitel přitom může vlastnit nějakých 10-30 vozů. Slavný britský ekonom Alfred Marshall by z toho měl radost, neboť již přibližně před sto lety argumentoval, že v zájmu efektivity je důležité, aby veškerý mezní produkt úsilí pracovníka připadl člověku, který je vydává, a aby majitel vybavení byl místo podílu produktu odměněn fixní rentou.

O "pitomých" křesťanech a významu matek pro biblickou učenost

..."kdykoli [Origenes] četl Bibli, sdílel řeckou a helenisticko-židovskou skepsi ohledně jakéhokoli podstatného doslovného významu některých jejích pasáží. [Dle jeho poznámky] při čtení knihy Genesis, 'kdo by byl tak pitomý, aby věřil, že Bůh, jako nějaký farmář, zřídil ráj v Edenu na východě a zasadil viditelný a hmatatelný strom života, takový že kdokoli by ochutnal jeho ovoce svými zuby, by získal život?' , by Origenes byl zarmoucený kdyby zjistil, že o sedmnáct století později jsou miliony křesťanů právě tak pitomé." Vnitřní citace je od Origena, křesťanského mučedníka, myslitele a významného biblického badatele z třetího století. Od raného věku Origenes toužil zemřít mučednickou smrtí, a "jeho plamenná povaha ho zavedla na pokraj skázy v roce 202 [při pogromech na křesťany, v době, kdy mu bylo 17 let], kdy jej pro jeho pozdější práci v církvi zachránilo pouze tvrdohlavé rozhodnutí jeho matky schovat všechno jeho oblečení ve chvíli, kdy chtěl vyběhnout na ulici a identifikovat se jako křesťan. Stud zvítězil nad hrdinstvím."
Obě vnější citace pochází z knihy Dějiny křesťanství od Diarmaida MacCullocha, kterou doporučuji všem čtenářům, kteří s kombinací pobouření a obdivu (v různém poměru) rádi přemýšlí a diskutují o paradoxech spojených s dějinami i současností křesťanského náboženství.

O mém životním cíli

Už vím, čeho chci ve svém pracovním životě dosáhnout. Chci dostat z prestižního akademického žurnálu následující odpověď:
"Lítost, s jakou jsem nucen odmítnout všechny Vaše články, není v žádném případě zanedbatelná. Myslím ovšem, že po zvážení celé věci nabydete názor, že nemůžu jednat jinak. Témata, která předkládáte v sérii svých Matematických a metafyzických esejů jsou tak hluboká, že s nejvyšší pravděpodobností není mezi čtenáři našeho Žurnálu jedinný, který by jim mohl porozumět."
Dopis obdržený Charlesem Babbagem z Ediburgh Journal of Science v roce 1821. V originálním anglickém znění a s plnou citací je na blogu Daniho Rodrika.

O bilych zdech a hladomornach

V nedeli jsem vyrazil na vylet na hrad Elmina. Tento hrad, nejslavnejsi z asi sedesati pevnosti na pobrezi Ghany, je podle chlapika, ktery mne tam provedl, s rokem zalozeni 1482 nejstarsi sidlo zrizene Evropany na jih od Sahary. Nazev Elmina pochazi ze spanelskeho slova pro "dul" a hrad jej ziskal podle bohatych ghanskych zlatych dolu, z kterych ve stredoveku proudily karavany pres Saharu do Evropy. Touha ziskat k obchodu se zlatem primy pristup bez prostrednictvi severoafrickych muslimu byla motivem pro zbudovani Elminy.

Svoji dnesni proslulost a misto na seznamu pamatek Unesco si ale Elmina zaslouzila jinym druhem obchodu, ktery od 17. stoleti obchod se zlatem prevalcoval. Nejprve v rukou Portugalcu a nasledne Holandanu se Elmina stala nejvetsim strediskem obchodu s otroky v Ghane a jednim z hlavnich center v cele Africe.

O dopravni situaci v Accre a stredovekych cirkevnich praktikach

Dopravni situace v Accre neni dobra. Abych byl presnejsi: moje zcestovala kolegyne Kim vyhodnotila Accerske silnice jako nejucpanejsi za vsech mest, ktere navstivila v Africe, Evrope ci Severni Americe. Kdyz se Ghananu ptam, jak dlouho vezme dostat se tam ci onam, prakticky vzdy odpovidaji, ze to bude zalezet na doprave a ze ta zrovna v dobe, kdy ja pojedu, bude ucpana. Matouci je, ze toto jsem jiz slysel ve vsech dennich hodinach a dnech v tydnu. Kdyz jsem se dnes ptal, kdy doprava ucpana neni, nerozumel muj ghansky kolega Sammy otazce. Nakonec jsme se shodli na tom, ze v nedeli pred sestou ranou to docela ujde.

V sobotu odpoledne, jsme se Sammym vyjizdeli z Accry smerem do Cape Coast. V nasem smeru cesta celkem ubihala, zato v protismeru se pomalu sinula nekonecna rada aut vracejicich se do Accry. "Lidi jedou z pohrbu," poznamenal Sammy. Vetsina pohrbu se kona v sobotu a nejvetsi hrbitovy jsou mimo mesto, pohrebni dopravni zacpy jsou tedy v Accre kazdosobotni realitou. Ale abych Ghanu nelicil prilis cerne - svatby pry na sobotnich zacpach take maji svuj podil.

Ve stredoveku mohl papez na neposlusne mesto uvrhnout interdikt, ktery zakazal veskere cirkevni obrady, vedle krtu v prvni rade prave svatby a pohrby. Zkusim interdikty doporucit na odboru dopravy Accerskeho magistratu.

O ambicich

V patek jsem cestou na ministerstvo skolstvi mijel improvizovane fotbalove hriste - asi osm metru siroky pruh udusane zeme, po jedne strane silnice, po druhe strane dvoumetrova zed a za ni svah dolu. Nekolik kluku hralo na branky o rozmerech nejakych 80 na 50 cm, vyrazne mensi nez ty hokejove. Jeden z hracu dostal paradne naskakanou prihravku, rozbehl se, a namisto aby se technickym prituknutim pokusil mic protahnout neexistujicim prostorem mezi nohou brankare a tyckou, miniaturni branu ignoroval a balon napalil plnou silou do mist, kde by pravdepodobne byl levy horni roh opravdove fotbalove brany, ale kde v tomto pripade bylo pouze nebe nad onou zdi. Nevim, jestli mic jeste nekdy nasli, ale doufam, ze ano. Byla by skoda priste mirit nizko jen proto, ze si clovek (zatim) nemuze dovolit opravdovou branu.

Bez prace nejsou kolace

Zatimco rozvojovi ekonomove si po dlouhe noci a dny lamou hlavu nad otazkou, proc jsou i v 21. stoleti africke zeme tak chude, nemalo z tech obyvatel bohatych zemi, kteri v Africe nikdy nebyli nebo byli jen jako turisti, ma v teto otazce jasno: africane jsou chudi, protoze jsou lini, at uz za to muze vedro nebo dostupnost bananu bez nutnosti vstat ze zeme. Rozvojova teorie je to intuitivni, ale nez ji prijmu za podlozenou, rad bych si poslechl jeji autory, jak ji vysvetluji taxikari, ktery me vezl predevcirem na nocni nakup zasob a kteremu sichta zacina v 7 rano a konci v 8 vecer, 6 dni v tydnu. Vetsinou, me vezl kolem desate vecer. Nebo chlapikovi, u ktereho kopirujeme formulare - pracovni doba 6 rano - 7 vecer, opet 6 dni v tydnu. Nebo Stelle, matce dvou deti s tretim uz sest mesicu na ceste, ktera pro nas vede tym peti sberacu dat a jejiz prace obnasi priblizne 10-16 hodin denne pobihani po skolnim pozemku, prenaseni stoh papiru, komunikace s vedenim skol (to je casto ta nejvetsi drina) a porad se mnou (dost mozna hned v zavesu za predchozim bodem). Dovolim si pripomenout, ze Stellin manzel je clenem parlamentu a soude podle toho, ze kazdy den Stella prijede jinym autem, kvuli penezum pro nas rozhodne nepracuje. A na zaver by bylo prima o lenosti Africanu poreferovat zenam, ktere prochazi horkou ulici, na hlavach misy vrchovate naplnene plastikovymi sacky pitne vody na prodej, muzum, kteri na ulici od tmy do tmy sekaji melouny a kokosove orechy a studentum, ktere rodice posilaji do internatnich skol daleko od domova a mest, aby je nic nerusilo pri soustredenem studiu. Hmmm...ze by Africane tolik pracovali, aby si rychle nasetrili a pak mohli byt po zbytek zivota lini?

V bufetu na stojaka, proc Ghananky necestuji a pani reditelka

Pani reditelka vypravi o tom, jak na skolu pred 35 lety nastoupila.

Vcera jsme s kolegy byli oslavovat a za predehru k objevovani Accerskeho nocniho zivota jsme si vybrali veceri v Papayi. Svou zkusenou kamaradkou jsem byl predem varovan, ze interier Papayi je sverazny, pri pohledu na vlastni oci me ale stejne podnik prekvapil. Barevne zidlicky, cepecky obsluhy, jednoduche menu - McDonalds poghansku. Kurata z Papayi jsou proslula, rozhodli jsme se ve ctverici si objednat jeden cely kousek grilovany na uhli, s cesnekem a hranolkama. Jako dlouho to bude trvat, zeptali jsme se servirky za pultem. Odpovedela, ze hodinu.

Rozhodli jsme se pro sprinterskou variantu - smazene kure. Na taliri bylo za 25 minut, ale zato chutnalo. Nekdy si musim dat to hodinove.

O ocekavane delce doziti pri narozeni a Patiencinych planech na pristich 85 let

"Dneska mame leky, nemocnice, pestrou a bohatou stravu. To moje babicka musela byt silna zena, zadne z techto vydobytku nemela k dispozici. Dneska mame vsechno. Akorat je asi zivot vice stresujici, se vsim tim shonem a zmenami." Citace pochazi od Stelly, Ghananky, charismaticke reditelky male soukrome stredni skoly a vedouciho jednoho z tymu, ktere pro nas budou sbirat v ghanskych strednich skolach data. Pravda, Stella tvori vzorek velikosti 1 a pravdepodobne pro Ghanu ne zrovna reprezentativni, stejne si ale musim postezovat: clovek leti deset hodin na jih rychlosti pres 800 km za hodinu a stejne si pripada jako doma.

Poznamky z Ghany II

Spolu s nekolika kolegy z Centra pro studium africkych ekonomik a tymem mistnich planujeme behem pristich sesti tydnu navstivit celkem asi 150 ghanskych statnich strednich skol. Jeden z cilu projektu je vyuzit zmeny politiky, kde stredoskolske curriculum bylo prodlouzene ze tri let na ctyri a o tri roky pozdeji opet zpet na tri roky, a zjistit, jaky dopad bude extra rok straveny ve skole mit na uspesnost studentu v naslednem vysokoskolskem studiu a pri hledani prace. Druhy cil projektu je zjistit, zda se studenti mohou ucinne ucit jeden od druheho praci v malych skupinkach. Za timto ucelem studenti resi sudoku, a my zkoumame, zda po reseni sudoku ve skupine budou studenti i individualne uspesnejsi nez studenti, kteri celou dobu pracuji samostatne. Nase prace se svou povahou nejvice podoba organizovani detskeho tabora: dlouho do noci resime porady o logistice, predelavame pravidla her a odhadujeme, jestli budou pro deti prilis odtizna nebo jednoducha, premyslime, kdo bude vhodny vedouci pro jakou aktivitu, jime zmrzlinu, snazime se ziskat vstup na cizi pozemky a je nam pekne horko. Nejvetsim rozdilem je, ze taborovi vedouci se nemusi zajimat reprezentativnosti vzorku deti a identifikacnimi strategiemi.

A po skole na plaz?

Vitejne v mestske krajine Afriky 21. stoleti.

Kdo chce jit do skoly?

Respondenti si zaslouzi odmenu.

Na navsteve v soukrome skole.

Poznamky z Ghany 1

Kokrhaji v Praze 1 rano kohouti? V centru Accry, hlavniho mesta Ghany o velikosti srovnatelne s Prahou ano. Je to prima, jako bych se vratil do svych detskych pobytu u babicky na chalupe.

Vedení bakalářských prací

Bakalářští studenti Institutu ekonomických studií, kteří hledají zajímavé téma, vhodného školitele či obojí, jsou zváni k přečtení krátkého dokumentu, kde nastiňuji, jak by vypadalo psaní práce pod mým vedením a jaká témata by mě lákalo vést. Odkaz na dokument je také na IES stránkách Petra Janského.

Můžou Youtube přednášky polidštit výuku na školách?

Ve svém vystoupení na TED Talks povídá Salman Khan o Khan Academy, neziskové organizaci, kterou založil a která na svých stránkách zdarma zveřejňuje Khanovy videopřednášky z učiva základních, středních a vysokých škol a řadí je formou pavouka, která jasně znázorňuje, které přednášky navazují na které, a studenta například v matematice systematicky provedou od šifry jménem 1+1 až k tématům, jejichž názvy neumím přeložit, poněvadž jsem o nich ani v Matematice V na Institutu ekonomických studií neslyšel.

Khan své videopřednášky původně začal nahrávat pro svého synovce a jsou přirozeně vhodné pro samostatné studium, mají ale potenciál i pro použití ve školní výuce. Již dnes jsou s úspěchem používány na několika amerických základkách. Při studiu na vysoké škole mě často frustrovalo, že páni profesoři ztrácejí svůj i můj čas tím, že u promítaného powerpointu odbrblávají učivo, které bych si sám v klidu a s větší flexibilitou přečetl v knížce. Na semináře, kde by kontakt s profesorem konečně mohl být zajímavý, nám pak nastrčí usmrkaného doktoranda. Když jsem navrhoval přednášky zrušit, někteří spolužáci nesouhlasili s tím, že mluvené slovo a vlastní zápisky jim lezou do hlavy lépe než učebnice. Šlo by také úkolyprofesorů a doktorandů prohodit, ale hrozilo by, že páni profesoři, kteří mají sloužit jakožto garanti kvality předkládaných znalostí, by nad stěžejním zdrojem vzdělání pro podstatnou část studentů ztratili vliv.

Khanův model nabízí řešení. Profesor nahraje za pomoci elektronické tabule přednášky (pokud si to nedokážete představit, pusťte si kteroukoli z Khanových lekcí). Studenti je doma shlédnou s tím, že narozdíl od skutečných přednášek budou moci repetitivní pasáže přeskočit a obtížná místa naopak přehrát opakovaně. Když se pak študák a pan akademik střetnou v seminární místnosti, mohou se díky znalostem z elektronické přednášky rovnou pustit do diskuse o zajímavějších aspektech dané problematiky, než jsou základní učebnicové souhrny.

Vysokoškolské přednášky byly institucializovány na středověkých univerzitách v době před vynálazem knihtisku, kdy si studenti nemohli dovolit vlastnit knihy, a co hůře, i v knihovnách byl zásadních svazků nedostatek. Na přednáškách tedy profesor předčítal pasáže ze slovutných traktátů, polemik a pojednání a studenti si vše do písmene zaznamenávali do notýsků. Technologie se od té doby změnila, forma výuky ne.

Pokud by se někdo ptal, proč už ve středověku z knihy nepředčítal jeden ze studentů a profesor nešel na kafe, psát filipiky nebo diskutovat s hloučkem studentů a velikosti křídel andělů, odpovím, že nejspíš šel, a jestli ne, tak z toho vyplývá, že neefektivita existovala už ve středověku.

Dlouhý příspěvek, který se od kvantifikovaného odhadu hodnoty Pobřežní hlídky pro obyvatele rozvojových zemí dostane až k etické subjektivitě ještěrek

V ideálním světě by se příslušníci různých vědních disciplín lišili pouze předmětem studia a metodologií a ideologie či hodnotové soudy by v jejích úvahách buď nehrály roli, nebo alespoň byly podobně zastoupeny ve všech disciplínách. Mluvím především o společenských vědách a humanitních oborech. Lidé s rozdílným vzděláním by snadněji komunikovali a v případě nesouhlasu u některých otázek by alespoň věděli, že neshody nepramení z rozdílných výchozích bodů a hodnotových soudů ale z rozdílné metody analýzy, a mohli by společně pátrat po zdroji tohoto nesouladu a chybě v argumentaci jedné nebo druhé strany či obou.

Ve skutečnosti hodnotové soudy JSOU silně korelované s oborem vzdělání, byť je otázkou, do jaké míry člověk se vzděláním v dané discilíně přijímá spojený ideologický obsah a do jaké míry naopak lidé s určitými názory sami konvergují k příslušným vědeckým displínám. Kupříkladu zatímco ekonomové ve většině případů (rozhodně ne ve všech!) zastávají liberální názory na mezinárodní obchod, podporují přítomnost prvků soukromého sektoru ve zdravotnictví a školství a jsou zastánci nižšího přerozdělování, výrazně vyšší část sociologů by byla k volnému obchodu kritická, v mnoha směrech se více spoléhala na stát a podporovala vyšší přerozdělování.

Koncept, který je dle mého u jádra mnoha zapálených debat mezi ekonomy a neekonomy je teorie projevené preference. Zatímco v ekonomii patří ke konceptům základním, myslím, že velká většina neekonomů o něm minimálně pod uvedeným jménem nikdy neslyšela. Základní myšlenka za teorií projevené preference je jednoduchá, což ostatně platí o většině základních konceptů "ekonomické ideologie": pokud by si někdo mohl vybrat hrušku nebo jablko a vybral si hrušku, pravděpodobně má pro něj hruška větší hodnotu než jablko. Nebo převedu-li jablko na peníze: pokud si mohl vybrat hrušku nebo deset korun a vybral si hrušku, hruška má pro něj hodnotu minimálně 10 korun.

Do důsledku teorii projevené preference dovádí například Charles Kenny ve svém článku o přínosu televize pro rozvojové země. Jeho výpočet by v modifikované podobě mohl vypadat následovně. Nejpopulárnějším seriálem v rozvojových zemích je Pobřežní hlídka. Na vrcholu slávy ji na celém světě sledovala více než miliarda diváků, jako počet shlédnutí průměrného dílu diváky v rozvojových zemích vezměme 500 miliónů. Počítejme denní příjem na osobu rovný dvěma dolarům, což při osmihodinové pracovní době činní 25 centů na hodinu. Mnozí lidé na svůj výdělek pracují více než 8 hodin za den, ale většina lidí zase nepracuje 7 dní v týdnu, což tento efekt přibližně vyrovná. I někteří lidé s nižším příjmem mají televizi a obdivují Pamelu Anderson, ale je rozumné předpokládat, že většina diváků v rovojových zemích má příjem vyšší, výpočet tedy pracuje spíše s dolní hranicí pro odhad hodinové mzdy průměrného diváka Pobřežní hlídky v rozvojových zemích*.

Každý z půl miliardy lidí by si mohl za hodinu vydělat 25 centů, raději ale tuto hodinu stráví sledovaním Pobřežní hlídky. Podle teorie projevené preference si tedy sledování seriálu považuje stejně nebo více než 25 centů. Tato suma krát 500 000 000 krát 242 dílů dává dolní odhad hodnoty Pobřežní hlídky pro obyvatele rozvojových zemí 30,2 miliard dolarů. Pro srovnání, celkový roční objem zahraniční rozvojové pomoci uvedený Kennym je 60 miliard. Vezmeme-li v úvahu, že mnoho z těchto peněz skončí v kapsách západních firem a konzultantů a mnoho je utraceno na věci, o které obyvatelé rozvojových zemí ve skutečnosti nestojí, skutečný dopad rozvojové pomoci na spotřebu se může rovněž blížit 30 miliardám. Jedná se o roční sumu, zatímco zmíněných 242 dílů Pobřežní hlídky bylo vysíláno během nějakých deseti let. Rozložíme-li přínos Pobřežní hlídky do deseti let, získáme její roční dopad 3 miliardy dolarů ve srovnání s 30 miliardami pro globální rozvojovou pomoc. Co ale kdybychom do analýzy přidali Knight Ridera (další legendární role Davida Haselhoffa, dodnes vysílaná v minimálně v Jižní Africe), Přátele, Dallas a třeba Chcete být milionářem? (Esmeraldu vynechávám, neboť spíše než rozvojovou pomocí ze západu je výsledkem aktivního soukromého sektoru ve třetím světě.) Hádám, že úroveň rozvojové pomoci by rychle byla překonána.

Srovnání hodnoty opálených záchranářů k hodnotě rozvojové pomoci je možné kritizovat na mnoho způsobů, toto ovšem není článek o rozvojové pomoci ale o projevené preferenci, zaměřme se tedy na první výpočet. Podobně jako tento výpočet, i většina ekonomické teorie je založená na předpokladu, že lidé sami nejlépe vědí, co chtějí, a že preference jednotlivců jsou jedinným platným měřítkem hodnoty. Z toho pak vyplývá, že snahy měnit jejich preference jsou morálně přinejmenším sporné, a snahy jejich preference ignorovat jednoznačně nemorální. Ve světle takovéto argumentace se nelze divit, že ekonomové nejsou nadšení ze zákazu klasických žárovek, neví, proč dotovat vysílání klasické hudby na veřejnoprávní televizi, a volají po zavedení školného na vysokých školách. Pokud se lidem vyplatí úsporné žárovky, koupí si je, a pokud si je nekoupí, asi o úsporné žárovky nestojí. Pokud se jim líbí klasická hudba, zaplatí si za ni. Pokud nikdo nebude ochotný platit za placený kanál s vážnou hudbou nebo vstupenky na koncerty, asi vážná hudba nemá takovou hodnotu, jak si myslíme. Pokud si cení vzdělání, ať už pro jeho vliv intenzitu prožívání nebo na budoucí příjmy, bude si za něj ochotný zaplatit. Pokud za něj platit nechce, asi by u něj prostředky vynaložené na vzdělání byly špatně investované, i kdyby je stát pokryl. Že někteří lidé na koncerty či vzdělání nemají? Dobře, zdaňme bohaté a dejme chudým peníze, ať je utratí, za co chtějí, a zlepšeme nabídku studentských úvěrů, spíše než abychom dotovali věci, které lidé možná chtějí, dost možná ale také nechtějí.

I v rámci hlavního proudu ekonomie by se samozřejmě našly argumenty pro zákaz žárovek nebo dotování vážné hudby a proti školnému. Tyto argumenty ale budou relativně specifické a budou hovořit o negativních a pozitivních externalitách, veřejných statcích či neschopnosti jednotlivců diverzifikovat riziko. Neekonomové proti tomu do takových detailů nepůjdou. Eko-žárovky jsou ekologičtější než klasické a dost možná se i vyplatí, tak proč kupovat ty klasické? Mozart má holt větší hodnotu než Ewa Farna, a když nám zavřou Národní, bude to škoda. Vzdělání je důležité.

Možná se zdá, že straním ekonomickým argumentům a zesměšňuji přístup neekonomů. To není mým úmyslem. Dodám tedy, že z předpokladu, na kterém je postavená ekonomická argumentace, vyplývá, že půjdu-li po mostu a vedle mě bude chtít sebevrah skočit dolů, nejen, že mu nebudu bránit, nebudu mu ani domlouvat. Sám ví, co je pro něj dobré. A až skočí, budu mít radost, že se bližnímu podařilo svobodně realizovat své preference.

Silnou stránkou ekonomického přístupu je do jisté míry rozkouskované rozdělení informací o světě mezi jednotlivce. Ne všichni ví všechno, spíše všichni ví velmi málo. A nejvíce toho většinou ví o sobě samých, více, než o nich ví jiní. Zákazník v samoobsluze bude znát tvar a stupeň křupavosti bochníku chleba, po kterém touží, s vyšší pravděpodobností než úředník v Bruselu. Tento argument zaznívá často, ale dá se i otočit naruby: úředník v Bruselu zabývající se celý život hygienickými normami budou s vyšší pravděpodobností než zákazník samoobsluhy vědět, které sloučeniny olova rozhodně nepatří do receptury na bochník Šumavy, a je irelevantní, že nikdy nebyl na Šumavě.

Nedokonalý či nákladný přístup k informacím může tedy hrát na obě strany. Domnívám se ale, že podstata problému leží někde jinde. Ekonomický přístup bere jako zdroj hodnoty preference člověka, přičemž člověk se v tomto přístupu snaží své preference realizovat v rámci množiny možností ohraničených od množin jiných lidí vlastnickými právy a společně ustanovanými pravidly. Pokud mám chuť projít se po trávníku, je dobré, pokud se po něm projdu, pokud to ovšem není trávník souseda, který nerad lidi na svém trávníku. Pokud sousedovi vezmu čepici, je to špatné, neboť zasahuji do množiny souseda. Pokud ale utrhnu ocas ještěrce, která žádnému člověku nepatří a na které žádnému člověku nezáleží, je to dobré, neboť realizuji své preference a nebráním v tom žádnému jinému člověku. Člověkostředný pohled se již neptá, zda nenarušuji množinu monžností ještěrky. Ještěrka je předmětem, ne aktérem, analýzy, žádná množina jí tedy není přidělena.

Pokud naopak ještěrce přisoudím jistou svéprávnost a statut jako zdroj hodnoty, byť výrazně menší než v případě lidí, vzal jsem lidským jednotlivcům v otázce zdroje hodnoty výlučnost, zbořil jsem myšlenkový konstrukt se vzájemně si rovnými lidmi pohybujícími se v rámci vlastnických práv a ustanovených pravidel a nahradil jsem jej představou světa, kde preference lidí i ještěrek hrají roli a tato role je různě velká. Pokud preference dvou různých aktérů analýzy (člověka a ještěrky) mají význam jako zdroj hodnoty a tento význam je různě velký, nic nebrání tomu, aby se i lidé mezi sebou lišili významem svých preferencí jako zdroje hodnoty. Nic nebrání tomu, aby preference oxfordského profesora estetiky byly silnějším zdrojem hodnoty než preference vášnivého čtenáře časopisu Quo. Nic nebrání opačnému případu. A nic nebrání tomu, aby ultimátním zdrojem hodnoty byly preference Milana Knížáka a na nikom jiném nezáleželo.

Otázkou je, co určuje, na čích preferencích záleží. Víra? Bůh? Morálka? Hlasování? Odpověď neznám. Tvrdím jen, že základní předpoklad mikroekonomie je opřený o představu, že zdrojem hodnoty jsou lidé, pouze lidé a všichni lidé stejnou měrou. Tvrdím dále, že taková představa je zcela arbitrárním soudem. A tvrdím, že zdánlivá absence hodnotových soudů, která ekonomii dává dojem analytické elegance a mnohé ekonomy neodolatelně přitahuje, je ... skutečně pouze zdánlivá.

Co z mé amatérské exkurze do světa etiky, estetiky a esoteriky vyplývá? Neupalujte mě v přesvědčení, že mě plameny světa zachrání před plameny pekla, a že tedy jednáte v mém zájmu. Pokud na mostě potkáte potenciálního sebevraha, vezměte ho na pivo a bezostyšně mu změňte preference. Buďte citliví k preferencím lidí i ještěrek. A konečně, poslouchejte Mozarta a neváhejte pouštět ho svým dětem před spaním, alespoň do věku, kdy se naučí ovládat wifi a ve skříni najdou vaše staré CD Ewy Farne.

*Kenny počítá s řádově vyšším odhadem hodinové mzdy - 2.8 dolaru - jeho výpočet ale vychází z relativně vysokého HDP na osobu, nebere v úvahu, že část HDP skončí ve státní pokladně, a také nebere v potaz, že lidé s nejvyššími hodinovými příjmy, kteří táhnou průměrný příjem nahoru (vzdělaní muži v produktivním věku na řídících pozicích), budou pravděpodobně méně náruživými diváky Pobřežní hlídky než jiné části populace - děti, staří, ženy v domácnosti, nezaměstnaní - i když s ohledem na tu Pamelu si nejsem úplně jistý.

O banánech a společenském statutu

"...I Okoye byl muzikant. Hrál na ogene. Ale na rozdíl od Unoky nebyl neúspěšným mužem. Měl velkou stodolu plnou jamu a měl tři manželky. A teď měl získat hodnost Idemili, třetí nejvyšší hodnost v zemi. To s sebou neslo velmi nákladný obřad a on proto sbíral dohromady svůj majetek..."

"...Když Unoka zemřel, stále byl bez jakékoli hodnosti a k tomu byl těžce zadlužen. Jaký div, že se za něj jeho syn Okonkwo styděl! Naštěstí lidé o muži soudili podle jeho vlastního jmění, ne podle jmění jeho otce. Nebylo pochyb, že Okonkwo byl zrozen pro velké věci. Stále byl mladý, ale již získal slávu jako nejzdatnější zápasník ze všech devíti vesnic. Byl zámožným hospodářem , měl dvě sýpky plné jamu a zrovna si vzal třetí manželku. K tomu všemu měl navíc dvě hodnosti a prokázal mimořádnou udatnost ve dvou válkách s jinými klany. Ačkoli Okonkwo byl stále mladý, byl již jedním z největším mužů svou doby..."

"...S otcem jako Unoka Okonkwo neměl životní start, jaký mělo plno mladých mužů. Nezdědil sýpku, hodnost ani mladou ženu. Ale navzdory této nevýhodě začal již za otcova života klást základy své budoucity prosperity. Šlo to pomalu a ztěžka, ale pustil se do toho jako posedlý. A vskutku posedlý byl - strachem z otcova opovrženíhodného života a ostudné smrti..."

Tři předchozí odstavce jsem vybral a amatérsky přeložil z knihy Things Fall Apart (Svět se rozpadá), kde jeden z nejvýznamnějších afrických autorů, Chinua Achebe, popisuje život v souboru devíti fiktivních Nigerijských vesnic obývaných kmenem Igbo. V první polovině knihy (ještě nevím, co přijde ve druhé) jsou vesnice prakticky nezasažené evropskými vlivy a bílý muž v nich nevystupuje.

V debatách o významu ekonomického rozvoje se často setkávám se vzájemně si podobnými názory. Ve své primitivnější podobě tvrdí, že Afričané se ekonomicky nerozvinuli proto, že mohli vést spokojené životy bez větší námahy, neboli ležet v trávě a z větví nad sebou trhat banány. Ve své sofistikovanější podobě navrhují, že příchod moderní společnosti a ekonomický rozvoj narušují tradiční klidný a skromný život v rovnováze s lidmi i vesmírem tlakem na výkon a honbou za materiálním blahobytem a úctou sousedů. Tradiční africké kultuře rozumím asi tolik jako maďarské gramatice a generalizovat o Africe je obtížné, ale postava Okonkweho mi do představy o tradiční společnosti s hodnotami posazenými mimo touhu po ekonomickém a sociálním stutu příliš nesedí.

V čem jsme my Češi výjimeční

Češi nejsou zvyklí být v mezinárodním srovnání v čemkoli kromě sportu na špici, ať už v dobrém či špatném smyslu. Průzkum veřejného mínění jsem si neobjednal, ale hádám, že většina Čechů svoji zemi považuje za průměrnou - ani bohatou - ani chudou, ani velkou - ani malou, ani teplou - ani studenou. Proto mě vždy překvapí, když v něčem na špici jsme a ani to nevíme, jak se dvakrát ukázalo o víkendu.

Tak za prvé, Economist na základě dat od Světové zdravotnické organizace pasuje Čechy na druhé největší ochlasty na světě jen za Moldovany. Nechce se mi tomu ale věřit: pivo, to mi rádi, ale že bychom alkoholu spotřebovali více než třeba Rusové, to se mi nezdá.

Za druhé, opět Economist v interaktivním grafu ukazuje, že Češi mají z celé EU největší podíl zaměstnanosti v průmyslu - více než 35% v porovnání s nějakými 15% v Británii. Země na jih a na východ od nás mají větší zaměstnanost v zemědělství, země na západ od nás ve službách. Bylo by zjednodušující očekávat, že všechny Evropské země budou během svého rozvoje sledovat stejnou trajektorii, přesto by nás při znalosti těchto údajů nemělo překvapit, jestli v následujících dvou desetiletích budou IT firmy, finanční instituce přicházet do Čech a automobilky přesouvat svou výrobu do Číny. A mimochodem, tipněte si kolik procent francouzské pracovní síly tvoří přísloveční francouzští farmáři: 3,1%.

Na závěr jeden fakt, který vím už déle, ale většina Čechů si ho neuvědomuje: podle některých měřítek (poměr příjmů 10% či 20% nejbohatších a nejchudších lidí) má Česká republika druhé nejrovnější příjmy na světě hned za Japonskem. Při použití jiného běžného měřítka - Giniho koeficientu - ČR v žebříčku klesne. Až na čtvrté místo. (v použitém odkazu je pro přehledné seřazení zemí třeba klikat na čtverečky s trojúhelníčky v nadpisech sloupců)

Foto

Trochu více fotek z mého života u jižního cípu Afriky najdete zde (vše podstatné je barevně) a trochu méně fotek z večerní pláže zde.

A ještě jednou o univerzitách, opět bez triček

Pro inspiraci ukazuji tabulku ze staršího článku od Caroline Hoxby spol s výdaji jednotlivých zemí na vyšší vzdělávání. Data jsou z roku 2001, ale pro ilustraci poslouží. Lepší výsledky amerických univerzit ve srovnání s Evropou jsou často vysvětlovány větším množstvím soukromých finančních zdrojů (především školného a darů od absolventů). Na tom asi něco bude, ale stojí za to, podívat se do levého dolního rohu tabulky. Veřejné výdaje na vyšší vzdělávání jako procento HDP jsou v USA vyšší než v kterékoli zemi EU s výjimkou Dánska, Finska a Švédska!

Univerzity podruhé, tentokrát bez triček

Caroline Hoxby v Oxfordu o různých tématech spojených se vzděláním přednášela tři večery po sobě. V pondělí se věnovala algoritmům pro efektivní rozřazování studentů na střední školy a v úterý popsala fungování špičkových amerických univerzit jako formu venture kapitalismu. Ve středu představila empirický výzkum naznačující, že konkurenční prostředí v kombinaci s autonomií zvyšuje kvalitu univerzit. Její přednáška vycházela z nedávného článku, který napsala společně s několika kolegy z USA a Evropy.

Kvalitu univerzit Hoxby a spol měří někde podle Šangajského žebříčku 500 světových univerzit a jinde podle citací výzkumných publikací v hlavních vědeckých disciplínách. O autonomii a konkurenčním tlaku argumentují, že dává smysl se na ně dívat pouze společně a že v realitě také většinou jdou ruku v ruce. Je zbytečné vytvářet konkurencí incentivy ke zvyšování kvality, pokud univerzity nemají volné ruce k tomu, aby na ně reagovaly, a na druhé straně autonomie bez konkurenčního tlaku povede k plýtvání zdroji spíše než zlepšení. Za společné znaky konkurenčnosti a autonomie univerzit výzkumníci berou schopnost určit si obsah výuky, možnost samostatně si vybírat studenty (např. v Irsku studenty alokuje centralizovaný mechanismus), volné ruce při výběru akademického personálu (neplatí např. ve Francii a Itálii), decentralizované určování platů a možnost stanovit různé platy pro stejnou pozici a množství zkušeností (schopnost soutěžit o špičkové akademiky), absenci povinnosti mít rozpočet schválený vládou, nízký podíl financování, který tvoří základní alokace z vládních zdrojů a vysoký podíl financování ze soutěžních grantů. Data pro evropské školy získali z dotazníkového šetření mezi vedením škol, data za americké školy jsou z veřejných zdrojů a pokrývají období od roku 1950 až do současnosti.
První z výše uvedených grafů ukazuje korelaci mezi autonomií a umístěním v žebříčku pro evropské univerzity, druhý pro veřejné univerzity ve Spojených státech. Tyto korelace jsou zajímavé, ale můžou mít i jiná vysvětlení než příčinný vztah, kde větší autonomie vede k větší kvalitě. Proto autoři zkoumají, jak efektivně různě autonomní univerzity využívají náhlých zvýšení finančních prostředků z důvodů, která pravděpodobně nemají na kvalitu univerzit vliv jiný než právě skrz příliv financí. Jedná se jednak o příchod obyvatel z blízkosti univerzity do centrální komise přidělující granty a druhak o smrt mecenášů, kteří univerzitě odkázali část svého mění. Ukazuje se, že autonomější univerzity daleko efektivněji promítnou nově získané zdroje do kvalitnějšího výzkumu podle počtu citací.

Zde už o vztahu příčina následek lze hovořit, byť je třeba mít na paměti, že schopnost využít nárůst finančních zdrojů je něco jiného, než schopnost využívat efektivně všechny své zdroje, staré i nové. Lze si představit, že autonomější univerzity budou pružněji reagovat na změny ve svém rozpočtu, i kdyby v průměru efektivnější nebyly.

Popsaný výzkum má i další omezení. Šangajský žebříček univerzit zachycuje pouze kvalitu výzkumu, ne výuky, a má absurdně úzká kritéria, kde 30% váhy v něm patří Nobelovým cenám absolventů a profesorů, 20% dohromady dvěma nejprestižnějším žurnálům v přírodních vědách, 20% společenským vědám a jen 20% pokrývá kvalitu výzkumníků, kteří mohou být z jiných disciplín. Navíc žebříček silně zvýhodňuje velké instituce. Není mi jasné, proč autoři nepoužili žebříčky, které mají širší záběr a snaží se zachytit i kvalitu výuky.

Přestože výzkum rozhodně není nezvratným důkazem o tom, že vyšší autonomita je klíčem k lepším univerzitám, ukazuje tímto směrem. Co na to české univerzity? Rád bych rozuměl jejich řízení a financování lépe, než mu rozumím nyní, ale hádám, že z kritérií hodnocených ve výzkumu mají volné ruce při výběru studentů a členů fakulty a při určování osnov. Na druhou stranu platy akademiků jsou stanovené centrálně a odvíjí se (nepočítaje granty) především od akademické hodnosti a zkušeností a většina rozpočtu přichází od státu. Nevím, kolik prostředků pochází ze soutěžních grantů a zda stát schvaluje rozpočet (tipuji, že ne).

Ve světle výzkumu se zdá, že školné, které by si žádanější univerzity mohly stanovit výše než méně populární instituce, by mohlo vytvořit konkurenční tlak na zvýšování kvality. Není mi ale jasné, jak by v tomto směru pomohlo jednotné školné. Vedle nekonečných debat o školném bychom si měli klást následující dvě otázky: Jaké další nástroje máme k dispozici pro vytvoření konkurenčního prostředí ve vyšším vzdělávání? A zavedeme-li (skrz školné či jinak) konkurenci, budou mít školy dostatek prostoru k tomu, aby na vzniklé incentivy reagovaly?

O tričkách, univerzitách a rizikových investicích

Venture capitalists (investoři do rizikových projektů) poskytují půjčky, rady a technickou podporu podnikatelům s nadějnými nápady, kteří kvůli nedostatečným doložitelným zkušenostem a rizikovosti svých projektů nemají možnost získat kapitál standardní způsobem od bank nebo akciových trhů. Venture capitalists počítají s tím, že podstatná část - dost možná většina - jimi financovaných projektů neuspěje a peníze do nich vložené se nevrátí. Sází na to, že čas od času se jedna z investicí ukáže jako terno a ztrátu z neúspěšných projektů bohatě nahradí. Svou činností venture capitalists prospívají hospodářství, neboť jednak umožní životaschopné investice, které by bez jejich pomoci nevznikly, a druhak podporují nové nápady, inovace a podnikavost, které mohou následně okoukat i firmy samy se projektu neúčastnící.

Ekonomka Caroline Hoxby ze Stanfordu včera na mimořádné přednášce oxfordskému publiku nabídla tezi, že špičkové americké univerzity fungují jako venture capitalists. Školy jako je Harvard, Princeton nebo právě Stanford získávají ze školného jen menšinu svých příjmů a školné jim pokryje jen třetinu či polovinu nákladů spojených s výukou (výzkum nepočítaje). Nadpoloviční většinu příjmů tvoří dary od absolventů. Přesněji řečeno - dary od mimořádně úspěšných absolventů. Zatímco méně movití bývalí studenti na svou alma mater nepřispívají či přispívají jen zanedbatelnou části svých příjmů, alumni překračující určitý přijmový práh školám věnují v průměru 3% svého výdělku a toto číslo je podobné pro všechny příjmové skupiny překračující zmíněný práh.

Podobně jako venture capitalists investují do nejistých projektů, přebírají s nimi spojené riziko, s kterým se vyrovnávají díky diverzifikaci do velkého množství projektů, a to vše činí s vidinou vzácného ale obřího úspěchu, nejlepší americké univerzity vkládají velké sumy (i desetkrát více než než výzkumné univerzity v kontinentální Evropě) do mimořádně talentovaných studentů s nadějí, že mezi nimi vyrostou Gatesové a Zuckerbergové, kteří se jim svými sloními třemi procenty odvděčí.

Podobně, jako je dopředu nemožné odhadnout, z kterého nápadu vyroste nový Google, neví se, z kterého studenta může v inspirujícím prostředí vyrůst Warren Buffet. Neví to ani student sám. Student sám není ochotný nést přehnané riziko ve formě obří půjčky a proto bude může mít tendenci volit levnější (a horší) vzdělání, než by bylo společensky optimální. Přední univerzity tento problém překonávají tím, že riziko berou na sebe a rozpustí do velkého množství studentů.

Hoxby ve svém přirovnání vyzdvihla jeden podstatný rozdíl - zatímco venture capitalists s cíli svých investic vstupují do právních poměrů jako jejich věřitelé a často spolumajitelé, univerzitám právní páky chybí a nezbývá jim, než tahat za jemné nitky. Během studia skrzu výuku i mimoškolní aktivity budují silný pocit příslušnosti ke komunitě a po promoci zůstávají se studenty v kontaktu (především s těmi lukrativnějšími), zvou je na plno akcí a zasypávají je emaily. O tom, že pocit vděčnosti ve studentech vyvolávají úspěšně, svědčí i fakt, že absolventi, kteří při studiu získali od univerzity stipendium, jsou v průměru ke své škole štědřejší.

Tvrzení, že přední americké univerzity jsou financovány na stejném principu jako venture kapitalisté, mi zní přesvědčivě. Otázkou je, zda podobnost sahá i hlouběji, neboli zda stejně, jako venture capitalists elitní univerzity svými masivními investicemi do studentů zvyšují efektivitu a úroveň inovací ve společnosti. Odpověď závisí na tom, zda si myslíme, že 70 000 dolarů na rok a studenta investovaných do prvotřídních učitelů, laboratoří, knihoven a sportovišť výrázně zvýší šanci, že z Billa Gatese vyroste Bill Gates proti 10 000 dolarů ročně. Dost možná tomu tak je, ale Hoxby sama přiznala, že empiricky to dokázat je nemožné, alespoň dokud nebudeme moci studentům, kteří by se dostali na Harvard, přikázat, aby šli studovat do Olomouce, a pak porovnat počet Gatesů na Harvardu a v Olomouci.

Zajímavý náhled nabídl jeden z diskutujících, podle něhož je popsaný způsob financování univerzit formou dobrovolné graduation tax, neboli 3-procentní daně z příjmu uložené pouze na absolventy vysoké školy. Výhodou graduation tax je, že je příjmově neutrální, zatímco odložené školné fungující v Británii a navrhované u v České republice je regresivní (v rámci skupiny vysokoškoláků), neboli bohatší absolventy stojí menší část jejich příjmů. V tomto ohledu jsou možná "venture-univerzity" ještě výhodnější - zatímco skutečné 3-procentní "promoční dani" by se ti nejbohatší vyhnuli s pomocí svých bahamských přátel, svému svědomí (v průměru) neuniknou.

Bylo by krásné, kdyby se nejstarší univerzita ve střední Evropě jednou vyrovnala nejstarší univerzitě americké - Harvardu. Jestli to má stihnout pro mé děti, měla by začít schraňovat emailové adresy svých absolventů ... a začít tisknout hezčí mikiny.

Je ekonomie "expanzivní věda"?

Google nedávno uvedl novou aplikaci, Ngram Viewer. Zadejte několik slov či frází v angličtině nebo jiném světovém jazyku a vzápětí uvidíte graf mapující frekvenci užití těchto slov v knihách publikovaných za poslední dvě století.

O ekonomii se někdy říká, že je expanzivní vědou v tom smyslu, že mluví do věcí, kterým nerozumí. Takové tvrzení je sporné, zvlášť jeho část, která předpokládá, že existuje něco, čemu ekonomie nerozumí. Ekonomie je ovšem bezpochyby vědou úspěšně expandující (viz graf).

Proč to dělat jednoduše...

Rozvojová agentura západoevropské země se rozhodne zřídit fond, který bude v jižní a východní Africe udělovat granty projektům v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Bude agentura sama vybírat projekty a přidělovat peníze? Ne, ukrojí si z koláče a usoudí, že na správu fondu nemá vhodné struktury, a raději fond svěří nějaké jiné organizaci. Dá fond do správy konzultační společnosti, jako je ta moje? Ne, raději jej svěří některé zápodoafrické neziskové organizaci, neboť chce podporovat budování kapacity v regionálních institucích. Bude tedy daná západoafrická organizace vybírat projekty a přidělovat peníze (a tím se učit, neboli si budovat kapacitu)? Ne, pouze si z koláče ukrojí za administrativu... a správu fondu svěří konzultační společnosti, která si také ukrojí a zbytek rozdělí projektům. Nebylo by jednodušší správu fondu hned na začátku svěřit konzultační společnosti? Odpovězte si sami.

Výše popsané se přihodilo před pár lety. Ještě by se ale řetězec mohl obohatit o to, že si západoevropská agentura najme konzultační společnost, které dá za úkol podobný řetězec navrhnout. To je nejnovější projekt, s kterým pomáhám.

Hádejte: Kde leží nejrychleji rostoucí ekonomiky světa?

Jestli jste si tipli východní Asii, určitě nebudete jediní, ale jste vedle, jak ta jedle. Šest z deseti zemí s největším průměrným růstem HDP v první dekáně nového tisíciletí leží v Africe a mnozí analytici věří, že to tak může být i nadále (viz zpráva v Economistu). Nejednalo se navíc o výjimečné výsledky úzké skupiny zemí, ale průměrný růst v celé Africe vážený velikostí jednotlivých zemí byl 5.7%, což by například za dvě dekády vedlo k ztrojnásobení velikosti africké ekonomiky.

Economist, podobně jako jiná média, se zaměřuje na růst produktu celé země, což je ukazatel s významem pro ekonomicko-politickou sílu země a především jejích elit. Mě ale více zajímá HDP na obyvatele, tedy ukazatel, který je pro životy většiny obyvatel daleko důležitější. A zde je malý háček: prudký populační růst vede k tomu, že růst HDP na hlavu je jen asi 3%. To je sice stále daleko lepší než 80. a 90. léta, kdy se produkt na osobu ve většině Afriky snižoval(!), ale je stále rozdíl, jestli si průměrný afričan bude moci koupit trojnásobek rohlíků za 20 (při růstu 5.7%) nebo 38 let (3%).