Braai vs špekáčky aneb Kultura stolování

V pátek večer jsem absolvoval svou první pravou afrikánskou "braai". Pro vysvětlenou, Afrikánci jsou potomci holandských kolonistů v Jižní Africe a tvoří více než polovinu její patnáctiprocentní bílé menšiny. Braai je místní obdoba barbecue (místo hamburgerů wursty) a neodělitelná součást místní kultury. Původně afrikánská záležitost, ale dneska grillují všichni - bílí, černí i modří. Muži se starají o uhlíky a maso, ženy v kuchyni připravují salát, děti se motají pod nohama (tak mi to alespoň vyprávěli, ve verzi, kterou jsem zažil, byla ženy moje šedesátiletá paní domácí, muži její třicetiletý nájemník a děti pravděpodobně já). Když je vše upečeno připraveno a prostřeno, všichni společně zasednou u stolu a pustí se do jídla. To je něco, co při opekání prasete či vegetariánských špekáčků my Češi neděláme. U nás se opéká a průběžně jí. Soused jejich způsoby vysvětloval tím, že přece nebude někdo odstavený u ohně, když ostatní jí. A taky, že když mu přijedou přátelé na braai, tak chce s nimi zasednout a popovídat, a ne aby jeden byl v kuchyni, druhý u ohně a třetí u stolu. Toto vše ale platí i u nás. Že by byli Afrikánci solidárnější? Nebo se kolem grilu nesedí tak příjemně, jako kolem táboráku?

Hotel a Mlýn

Po srovnání dvou knih přidám ještě porovnání filmové. Po výtečném Habermannově mlýně jsem včera viděl na DVD jeho starší, africkou a rovněž podařenou verzi - Hotel Rwanda. Některé podobnosti obou filmů jsou do očí bijící, zásadní rozdíl mě napadá jen jeden. Zatímco Habermannův mlýn natočili společnými silami příslušníci národů, o jejichž zločinech pojednává (Češi, Němci a také Rakušené), Hotel Rwanda je z americké produkce. Krásný bude den, kdy budou Hutuové a Tutsiové moci natočit svoji verzi Hotelu nebo Mlýna, made in Rwanda.

Na jih od rovníku

Víte, jak poznáte, že jste na jihu Afriky? V televizní reklamě jedou prosluněným letním dnem cyklisti v kraťasech a tílkách a do toho zní refrém "jéjé Christmas, jéjé Christmas".

O dvou mužích (a svobodách)

Čtu dvě knihy. Shodou náhod obě vypráví životní příběh muže černé pleti, byť každá jiného. Oba muži mají ledacos společného. V mládí běhali dlouhé tratě a boxovali. Díky inteligenci a píli vynikali ve škole, dosáhli na svůj původ mimořádného vzdělání, v dospělosti působili ve vůdčích pozicích. Oba vyrůstali v rasově segregované společnosti, kde bílí s barevnými nesdíleli univerzity, pozice ve vojsku, bary ani nevěstince. Oba muži se odmítli smířit s podřízenou rolí, kterou jim společnost přidělila. Coleman Silk, hrdina románu Philipa Rotha nazvaného Lidská skvrna, využil relativně světlé barvy své kůže a od svých přibližně dvaceti let až do konce svých dnů se vydával za bílého. Jako bílý prošel v americké armádě druhou světovou válkou, jako bílý se stal profesorem anglického jazyka a děkanem fakulty. Jako bílý se oženil a jeho žena ani děti se o jeho černém původu nikdy nedozvěděly. Zapřel svůj původ, jeho matka nikdy v náruči nepochovala vnoučata, ztratil ji i sourozence. Obětoval je hodnotě pro něj nejcennější. Svobodě. Možnosti sám si určit, čím bude. Odmočit a sloupnout nálepku, kterou mu přidělilo okolí. Svobodě jednotlivce proti konvencím, obětování se, citům.

Druhý muž si zvolil jinou, dlouhou cestu za svobodou. Také toužil po svobodě, ale po svobodě pro všechny obyvatele jeho vlasti. Té zasvětil život a pro ni obětoval svoji svobodu fyzickou. V roce 1994 svobodu získal, pro svůj Duhový národ. Spolu s Gándhím ho mnozí považují za největšího vůdce dvacátého století. Jeho jméno je Nelson Mandela.

To ale předbíhám, u první knihy jsem teprve v polovině, u druhé dokončuji prvních sto stran ze sedmi set. Oba muže srovnávám proto, že mě přivedli k otázkám. Většina z nás obdivuje osobnosti jako Mandela a Gándhí; málokdo je jako oni. Máme povinnost jít ve šlépějích Mandely a bojovat za lepší společnost pro všechny? Nebo máme právo žít život Colemana Silka, život jaký si sami zvolíme, život, ve kterém výraz "mít na něco právo" postrádá smysl? Do jaké míry máme přijímat společenské role, které do kterých nás obsadí naše okolí (často s naší pomocí)?