O banánech a společenském statutu

"...I Okoye byl muzikant. Hrál na ogene. Ale na rozdíl od Unoky nebyl neúspěšným mužem. Měl velkou stodolu plnou jamu a měl tři manželky. A teď měl získat hodnost Idemili, třetí nejvyšší hodnost v zemi. To s sebou neslo velmi nákladný obřad a on proto sbíral dohromady svůj majetek..."

"...Když Unoka zemřel, stále byl bez jakékoli hodnosti a k tomu byl těžce zadlužen. Jaký div, že se za něj jeho syn Okonkwo styděl! Naštěstí lidé o muži soudili podle jeho vlastního jmění, ne podle jmění jeho otce. Nebylo pochyb, že Okonkwo byl zrozen pro velké věci. Stále byl mladý, ale již získal slávu jako nejzdatnější zápasník ze všech devíti vesnic. Byl zámožným hospodářem , měl dvě sýpky plné jamu a zrovna si vzal třetí manželku. K tomu všemu měl navíc dvě hodnosti a prokázal mimořádnou udatnost ve dvou válkách s jinými klany. Ačkoli Okonkwo byl stále mladý, byl již jedním z největším mužů svou doby..."

"...S otcem jako Unoka Okonkwo neměl životní start, jaký mělo plno mladých mužů. Nezdědil sýpku, hodnost ani mladou ženu. Ale navzdory této nevýhodě začal již za otcova života klást základy své budoucity prosperity. Šlo to pomalu a ztěžka, ale pustil se do toho jako posedlý. A vskutku posedlý byl - strachem z otcova opovrženíhodného života a ostudné smrti..."

Tři předchozí odstavce jsem vybral a amatérsky přeložil z knihy Things Fall Apart (Svět se rozpadá), kde jeden z nejvýznamnějších afrických autorů, Chinua Achebe, popisuje život v souboru devíti fiktivních Nigerijských vesnic obývaných kmenem Igbo. V první polovině knihy (ještě nevím, co přijde ve druhé) jsou vesnice prakticky nezasažené evropskými vlivy a bílý muž v nich nevystupuje.

V debatách o významu ekonomického rozvoje se často setkávám se vzájemně si podobnými názory. Ve své primitivnější podobě tvrdí, že Afričané se ekonomicky nerozvinuli proto, že mohli vést spokojené životy bez větší námahy, neboli ležet v trávě a z větví nad sebou trhat banány. Ve své sofistikovanější podobě navrhují, že příchod moderní společnosti a ekonomický rozvoj narušují tradiční klidný a skromný život v rovnováze s lidmi i vesmírem tlakem na výkon a honbou za materiálním blahobytem a úctou sousedů. Tradiční africké kultuře rozumím asi tolik jako maďarské gramatice a generalizovat o Africe je obtížné, ale postava Okonkweho mi do představy o tradiční společnosti s hodnotami posazenými mimo touhu po ekonomickém a sociálním stutu příliš nesedí.

V čem jsme my Češi výjimeční

Češi nejsou zvyklí být v mezinárodním srovnání v čemkoli kromě sportu na špici, ať už v dobrém či špatném smyslu. Průzkum veřejného mínění jsem si neobjednal, ale hádám, že většina Čechů svoji zemi považuje za průměrnou - ani bohatou - ani chudou, ani velkou - ani malou, ani teplou - ani studenou. Proto mě vždy překvapí, když v něčem na špici jsme a ani to nevíme, jak se dvakrát ukázalo o víkendu.

Tak za prvé, Economist na základě dat od Světové zdravotnické organizace pasuje Čechy na druhé největší ochlasty na světě jen za Moldovany. Nechce se mi tomu ale věřit: pivo, to mi rádi, ale že bychom alkoholu spotřebovali více než třeba Rusové, to se mi nezdá.

Za druhé, opět Economist v interaktivním grafu ukazuje, že Češi mají z celé EU největší podíl zaměstnanosti v průmyslu - více než 35% v porovnání s nějakými 15% v Británii. Země na jih a na východ od nás mají větší zaměstnanost v zemědělství, země na západ od nás ve službách. Bylo by zjednodušující očekávat, že všechny Evropské země budou během svého rozvoje sledovat stejnou trajektorii, přesto by nás při znalosti těchto údajů nemělo překvapit, jestli v následujících dvou desetiletích budou IT firmy, finanční instituce přicházet do Čech a automobilky přesouvat svou výrobu do Číny. A mimochodem, tipněte si kolik procent francouzské pracovní síly tvoří přísloveční francouzští farmáři: 3,1%.

Na závěr jeden fakt, který vím už déle, ale většina Čechů si ho neuvědomuje: podle některých měřítek (poměr příjmů 10% či 20% nejbohatších a nejchudších lidí) má Česká republika druhé nejrovnější příjmy na světě hned za Japonskem. Při použití jiného běžného měřítka - Giniho koeficientu - ČR v žebříčku klesne. Až na čtvrté místo. (v použitém odkazu je pro přehledné seřazení zemí třeba klikat na čtverečky s trojúhelníčky v nadpisech sloupců)

Foto

Trochu více fotek z mého života u jižního cípu Afriky najdete zde (vše podstatné je barevně) a trochu méně fotek z večerní pláže zde.

A ještě jednou o univerzitách, opět bez triček

Pro inspiraci ukazuji tabulku ze staršího článku od Caroline Hoxby spol s výdaji jednotlivých zemí na vyšší vzdělávání. Data jsou z roku 2001, ale pro ilustraci poslouží. Lepší výsledky amerických univerzit ve srovnání s Evropou jsou často vysvětlovány větším množstvím soukromých finančních zdrojů (především školného a darů od absolventů). Na tom asi něco bude, ale stojí za to, podívat se do levého dolního rohu tabulky. Veřejné výdaje na vyšší vzdělávání jako procento HDP jsou v USA vyšší než v kterékoli zemi EU s výjimkou Dánska, Finska a Švédska!

Univerzity podruhé, tentokrát bez triček

Caroline Hoxby v Oxfordu o různých tématech spojených se vzděláním přednášela tři večery po sobě. V pondělí se věnovala algoritmům pro efektivní rozřazování studentů na střední školy a v úterý popsala fungování špičkových amerických univerzit jako formu venture kapitalismu. Ve středu představila empirický výzkum naznačující, že konkurenční prostředí v kombinaci s autonomií zvyšuje kvalitu univerzit. Její přednáška vycházela z nedávného článku, který napsala společně s několika kolegy z USA a Evropy.

Kvalitu univerzit Hoxby a spol měří někde podle Šangajského žebříčku 500 světových univerzit a jinde podle citací výzkumných publikací v hlavních vědeckých disciplínách. O autonomii a konkurenčním tlaku argumentují, že dává smysl se na ně dívat pouze společně a že v realitě také většinou jdou ruku v ruce. Je zbytečné vytvářet konkurencí incentivy ke zvyšování kvality, pokud univerzity nemají volné ruce k tomu, aby na ně reagovaly, a na druhé straně autonomie bez konkurenčního tlaku povede k plýtvání zdroji spíše než zlepšení. Za společné znaky konkurenčnosti a autonomie univerzit výzkumníci berou schopnost určit si obsah výuky, možnost samostatně si vybírat studenty (např. v Irsku studenty alokuje centralizovaný mechanismus), volné ruce při výběru akademického personálu (neplatí např. ve Francii a Itálii), decentralizované určování platů a možnost stanovit různé platy pro stejnou pozici a množství zkušeností (schopnost soutěžit o špičkové akademiky), absenci povinnosti mít rozpočet schválený vládou, nízký podíl financování, který tvoří základní alokace z vládních zdrojů a vysoký podíl financování ze soutěžních grantů. Data pro evropské školy získali z dotazníkového šetření mezi vedením škol, data za americké školy jsou z veřejných zdrojů a pokrývají období od roku 1950 až do současnosti.
První z výše uvedených grafů ukazuje korelaci mezi autonomií a umístěním v žebříčku pro evropské univerzity, druhý pro veřejné univerzity ve Spojených státech. Tyto korelace jsou zajímavé, ale můžou mít i jiná vysvětlení než příčinný vztah, kde větší autonomie vede k větší kvalitě. Proto autoři zkoumají, jak efektivně různě autonomní univerzity využívají náhlých zvýšení finančních prostředků z důvodů, která pravděpodobně nemají na kvalitu univerzit vliv jiný než právě skrz příliv financí. Jedná se jednak o příchod obyvatel z blízkosti univerzity do centrální komise přidělující granty a druhak o smrt mecenášů, kteří univerzitě odkázali část svého mění. Ukazuje se, že autonomější univerzity daleko efektivněji promítnou nově získané zdroje do kvalitnějšího výzkumu podle počtu citací.

Zde už o vztahu příčina následek lze hovořit, byť je třeba mít na paměti, že schopnost využít nárůst finančních zdrojů je něco jiného, než schopnost využívat efektivně všechny své zdroje, staré i nové. Lze si představit, že autonomější univerzity budou pružněji reagovat na změny ve svém rozpočtu, i kdyby v průměru efektivnější nebyly.

Popsaný výzkum má i další omezení. Šangajský žebříček univerzit zachycuje pouze kvalitu výzkumu, ne výuky, a má absurdně úzká kritéria, kde 30% váhy v něm patří Nobelovým cenám absolventů a profesorů, 20% dohromady dvěma nejprestižnějším žurnálům v přírodních vědách, 20% společenským vědám a jen 20% pokrývá kvalitu výzkumníků, kteří mohou být z jiných disciplín. Navíc žebříček silně zvýhodňuje velké instituce. Není mi jasné, proč autoři nepoužili žebříčky, které mají širší záběr a snaží se zachytit i kvalitu výuky.

Přestože výzkum rozhodně není nezvratným důkazem o tom, že vyšší autonomita je klíčem k lepším univerzitám, ukazuje tímto směrem. Co na to české univerzity? Rád bych rozuměl jejich řízení a financování lépe, než mu rozumím nyní, ale hádám, že z kritérií hodnocených ve výzkumu mají volné ruce při výběru studentů a členů fakulty a při určování osnov. Na druhou stranu platy akademiků jsou stanovené centrálně a odvíjí se (nepočítaje granty) především od akademické hodnosti a zkušeností a většina rozpočtu přichází od státu. Nevím, kolik prostředků pochází ze soutěžních grantů a zda stát schvaluje rozpočet (tipuji, že ne).

Ve světle výzkumu se zdá, že školné, které by si žádanější univerzity mohly stanovit výše než méně populární instituce, by mohlo vytvořit konkurenční tlak na zvýšování kvality. Není mi ale jasné, jak by v tomto směru pomohlo jednotné školné. Vedle nekonečných debat o školném bychom si měli klást následující dvě otázky: Jaké další nástroje máme k dispozici pro vytvoření konkurenčního prostředí ve vyšším vzdělávání? A zavedeme-li (skrz školné či jinak) konkurenci, budou mít školy dostatek prostoru k tomu, aby na vzniklé incentivy reagovaly?

O tričkách, univerzitách a rizikových investicích

Venture capitalists (investoři do rizikových projektů) poskytují půjčky, rady a technickou podporu podnikatelům s nadějnými nápady, kteří kvůli nedostatečným doložitelným zkušenostem a rizikovosti svých projektů nemají možnost získat kapitál standardní způsobem od bank nebo akciových trhů. Venture capitalists počítají s tím, že podstatná část - dost možná většina - jimi financovaných projektů neuspěje a peníze do nich vložené se nevrátí. Sází na to, že čas od času se jedna z investicí ukáže jako terno a ztrátu z neúspěšných projektů bohatě nahradí. Svou činností venture capitalists prospívají hospodářství, neboť jednak umožní životaschopné investice, které by bez jejich pomoci nevznikly, a druhak podporují nové nápady, inovace a podnikavost, které mohou následně okoukat i firmy samy se projektu neúčastnící.

Ekonomka Caroline Hoxby ze Stanfordu včera na mimořádné přednášce oxfordskému publiku nabídla tezi, že špičkové americké univerzity fungují jako venture capitalists. Školy jako je Harvard, Princeton nebo právě Stanford získávají ze školného jen menšinu svých příjmů a školné jim pokryje jen třetinu či polovinu nákladů spojených s výukou (výzkum nepočítaje). Nadpoloviční většinu příjmů tvoří dary od absolventů. Přesněji řečeno - dary od mimořádně úspěšných absolventů. Zatímco méně movití bývalí studenti na svou alma mater nepřispívají či přispívají jen zanedbatelnou části svých příjmů, alumni překračující určitý přijmový práh školám věnují v průměru 3% svého výdělku a toto číslo je podobné pro všechny příjmové skupiny překračující zmíněný práh.

Podobně jako venture capitalists investují do nejistých projektů, přebírají s nimi spojené riziko, s kterým se vyrovnávají díky diverzifikaci do velkého množství projektů, a to vše činí s vidinou vzácného ale obřího úspěchu, nejlepší americké univerzity vkládají velké sumy (i desetkrát více než než výzkumné univerzity v kontinentální Evropě) do mimořádně talentovaných studentů s nadějí, že mezi nimi vyrostou Gatesové a Zuckerbergové, kteří se jim svými sloními třemi procenty odvděčí.

Podobně, jako je dopředu nemožné odhadnout, z kterého nápadu vyroste nový Google, neví se, z kterého studenta může v inspirujícím prostředí vyrůst Warren Buffet. Neví to ani student sám. Student sám není ochotný nést přehnané riziko ve formě obří půjčky a proto bude může mít tendenci volit levnější (a horší) vzdělání, než by bylo společensky optimální. Přední univerzity tento problém překonávají tím, že riziko berou na sebe a rozpustí do velkého množství studentů.

Hoxby ve svém přirovnání vyzdvihla jeden podstatný rozdíl - zatímco venture capitalists s cíli svých investic vstupují do právních poměrů jako jejich věřitelé a často spolumajitelé, univerzitám právní páky chybí a nezbývá jim, než tahat za jemné nitky. Během studia skrzu výuku i mimoškolní aktivity budují silný pocit příslušnosti ke komunitě a po promoci zůstávají se studenty v kontaktu (především s těmi lukrativnějšími), zvou je na plno akcí a zasypávají je emaily. O tom, že pocit vděčnosti ve studentech vyvolávají úspěšně, svědčí i fakt, že absolventi, kteří při studiu získali od univerzity stipendium, jsou v průměru ke své škole štědřejší.

Tvrzení, že přední americké univerzity jsou financovány na stejném principu jako venture kapitalisté, mi zní přesvědčivě. Otázkou je, zda podobnost sahá i hlouběji, neboli zda stejně, jako venture capitalists elitní univerzity svými masivními investicemi do studentů zvyšují efektivitu a úroveň inovací ve společnosti. Odpověď závisí na tom, zda si myslíme, že 70 000 dolarů na rok a studenta investovaných do prvotřídních učitelů, laboratoří, knihoven a sportovišť výrázně zvýší šanci, že z Billa Gatese vyroste Bill Gates proti 10 000 dolarů ročně. Dost možná tomu tak je, ale Hoxby sama přiznala, že empiricky to dokázat je nemožné, alespoň dokud nebudeme moci studentům, kteří by se dostali na Harvard, přikázat, aby šli studovat do Olomouce, a pak porovnat počet Gatesů na Harvardu a v Olomouci.

Zajímavý náhled nabídl jeden z diskutujících, podle něhož je popsaný způsob financování univerzit formou dobrovolné graduation tax, neboli 3-procentní daně z příjmu uložené pouze na absolventy vysoké školy. Výhodou graduation tax je, že je příjmově neutrální, zatímco odložené školné fungující v Británii a navrhované u v České republice je regresivní (v rámci skupiny vysokoškoláků), neboli bohatší absolventy stojí menší část jejich příjmů. V tomto ohledu jsou možná "venture-univerzity" ještě výhodnější - zatímco skutečné 3-procentní "promoční dani" by se ti nejbohatší vyhnuli s pomocí svých bahamských přátel, svému svědomí (v průměru) neuniknou.

Bylo by krásné, kdyby se nejstarší univerzita ve střední Evropě jednou vyrovnala nejstarší univerzitě americké - Harvardu. Jestli to má stihnout pro mé děti, měla by začít schraňovat emailové adresy svých absolventů ... a začít tisknout hezčí mikiny.