Kdo ví nejlépe, co pro studenty dobré jest?

Článek "Učňák jménem česko" v minulém čísle Respektu se věnuje snahám průmyslových svazů a některých krajů zvýšit počet absolventů učilišť a odborných středních škol na úkor gymnázií. Argument protagonistů těchto snah je, že firmám  chybí vyučení dělníci. Autorka článku Hana Čápová tyto tendence naopak kritizuje, učiliště podle ní nabízí příliš úzkou kvalifikaci, jejíž majitelé čelí riziku, že si v případě změn na trhu práce nebo v některých případech i krachu jedinné fabriky obtížně budou hledat nové zaměstnání. Průmyslové svazy i jejich kritičku spojuje jedna věc: řeší, do kterých oborů by měl stát poslat více studentů. Opomíjejí přitom možnost, že studenti sami nejlépe vědí, jaký chtějí žít život a jaké vzdělání jim k němu pomůže.
Střední školství je v České republice z velké většiny státní a zdarma. To má své důvody. Vedle tradice se tak stát snaží zajistit, že nabízené vzdělání má přiměřenou kvalitu a že šanci ho získat má každý mladý člověk stejnou, bez ohledu na příjmy své rodiny a ochotu svých rodičů investovat do jeho vzdělání. Fakt, že vzdělání nechceme přenechat volnému trhu ale ještě neznamená, že stát ví lépe než studenti, co je pro ně dobré.
Je pravda, že stát může mít ve srovnání se studenty lepší informace o situaci o trhu práce, tedy o šanci najít zaměstnání a očekávané mzdě absolventů jednotlivých oborů. Pak je ale řešením studentům tyto informace předat. Ať stát připraví přehledný webový portál, kde si zájemci o středoškolské studium budou moci zjistit, jaké jsou jejich vyhlídky, když si zvolí tu či onu školu. S orientací v dostupných informacích by studentům mohli pomoci k tomu určení učitelé.
Vzdělání ale NENÍ pouze nástojem pro nalezení dobře placené práce. Kvalitní vzdělání zvyšuje kvalitu lidského života v mnoha dalších směrech: prohlubuje schopnost vnímat a přemýšlet, zlepšuje umění komunikovat, nabízí témata k zajímavým rozhovorům a posiluje touhu rozvíjet se a růst. Ať už jsem v práci, v hospodě s kamarády nebo v kině, můj prožitek bude hlubší, pokud mám širší rozhled, jehož důležitým determinantem je vzdělání. U mnoha lidí takové přínosy vzdělání převáží ty kariérní. Takovéto přínosy vzdělání navíc fungují jako služba dalším lidem. Copak není (v průměru) zajímavější povídat si se vzdělanými než nevzdělanými lidmi? Podstatné je, že takovéto přínosy vzdělání stát ani průmyslové svazy nezměří, posoudí je pro sebe pouze každý sám, nanejvýše s pomocí své rodiny, přátel a učitelů.
Jak má tedy stát určit, které obory omezit a které posílit? Nechť posílí ty obory, o které je zájem, a omezí ty, o které nikdo nestojí. Poptávka ať určuje nabídku, nikoli naopak. A pokud má stát pocit, že studenti nemají pro zodpovědné rozhodnutí dostatek informací, ať jim informace dodá.

Jak pomáhat chudým zemím: Humanitární pomoc

Ekonomové, kteří se věnují rozvojovým zemím, vynikají ve schopnosti upozorňovat na to, že rozvojová pomoc je často založená na dávno vyvrácených teoriích, naivně skáče z jednoho "zaručeného" řešení chudoby na druhé, nemá prokázaný dopad na ekonomický růst, je nedostatečně či špatně vyhodnocovaná a může mít škodlivý dopad na politické prostředí v cílových zemích. Hranice mezi konstruktivní kritikou a hnidopišstvím je tenká a čtenář jejich knih, článků a blogů může snadno získat dojem, že by rozvojovou pomoc bylo nejlépe zrušit, nebo přinejmenším že je sice třeba nadále se snažit lidi v chudých zemích podporovat, ale že nemáme tušení, jak na to.
Jestliže způsob, jakým rozvojovou pomoc prezentují některé rozvojové agentury a neziskové společnosti, je zjednodušující a přehnaně optimistický, rozvojoví ekonomové ve své kritice zachází do opačného extrému. Rozvojová pomoc zlepšuje životy miliónů lidí a má smysl ji podporovat jak tlakem na štědrost své vlády, tak osobně. Zároveň samozřejmě platí, že některé druhy rozvojové pomoci jsou efektivnější než jiné, a totéž platí o způsobech, jak ji podporovat.
Počínaje tímto příspěvkem v příštích několika měsících se postavím své ekonomické přirozenosti a místo sžíravé kritiky rozvojových politik zkusím pro sebe objevit a čtenářům předložit konkrétní případy rozvojové pomoci, která má pozitivní dopad. Klíčové jsou politiky národních a mezinárodních rozvojových agentur (v roce 2009 vydaly na rozvojovou pomoc 130 miliard dolarů, proti 22 miliardám ze soukromého sektoru zahrnujícího hlavně neziskové organizace a nadace), o nich se ale ještě relativně dost píše a mnoha lidem se mohou zdát příliš abstraktní. Mě zde zajímá jiná otázka: jak má své peníze rozumně darovat člověk, který jimi chce pomoci svým bližním v chudých zemích?
Jedno z hlavních pravidel, která by mohla výrazně posílit pozitivní a utlumit negativní dopady rozvojové pomoci je, že dárci, ať už rozvojové agentury nebo neziskové organizace, by se měli specializovat nebo prostředky umisťovat do společného hrnce. To by změnilo současný stav, kdy v každé rozvojové zemi operují stovky či tisíce organizací, které se překrývají ve svých činnostech, užírají už tak omezenou administrativní kapacitu místní administrativy a vytváří nepřehledné a tudíž netransparentní prostředí.
Já rovnou zmíněné pravidlo o specializaci poruším, když si každý měsíc vyberu jiný příklad rozvojové pomoci, kam investuji desátek svého příjmu (člověk bývá při výběrupozornější, když jde o jeho vlastní peníze) a který představím na svém blogu.

---

V říjnu začnu sérii příspěvků o rozvojové pomoci netradičně - budu se věnovat pomoci humanitární. Ta se od rozvojové liší tím, že neřeší dlouhodobé zlepšování životních podmínek, ale snaží se ulehčit bezprostřední následky přírodní nebo lidmi způsobené katastrofy. Takovou kafastrofou je extrémní hlad, kterému nyní čelí podstatná část obyvatel východní Afriky — Súdánu, Jižního Súdánu, Etiopie, Keni a především Somálska, kde na podstatné části území probíhá hladomor. Situace ve východní Africe názorně ukazuje několik faktů, souvisejících s humanitární pomocí a hladomory.

Zaprvé, jak ve své slavné knize Chudoba a hladomory argumentuje nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen, hladomory nejsou primárně způsobené celkovým množstvím jídla, které je k dispozici, ale tím, že lidé k němu nemají přístup nebo si ho nemohou dovolit. A k takové situaci dochází především ve společnostech, kde nefungují základní demokratické mechanismy. Sen zdokumentoval, že bez výjimky ke všem hladomorů ve 20. století došlo v nedemokritických zemích. Během bengálského hladomoru roku 1943, který Amartya Sen sám prožil, byly například zásoby jídla větší než v některých z předchozích let. Podobně Charles Kenny z Center for global development argumentuje v magazínu Foreign Policy poukazuje na výzkum, podle kterého při velkém čínském hladomoru roku 1959 byla úmrtnost vyšší v oblastech s toho roku vyšší úrodou. Za hladomor tedy primárně nemohla neúroda, ale redistribuce potravin centrálními plánovači.
Je pravda, že ve východní Africe kvůli dvěma špatným obdobím dešťům v řadě došlo k nejslabší úrodě za 17 let. Úrovně hladomoru ovšem krize zatím dosáhla pouze v Somálsku, kde deště nebyly o nic slabší než jiných zemích regionu, které ale už dlouho trpí stavem bezvládí, kde oficiální vláda ovládá pouze hlavní město a jeho bezprostřední okolí a není schopná efektivně provádět či alespoň koordinovat distribuci potravin ve své zemi. Velká část území je navíc pod kontrolou islamistické skupiny Al-Shabaab, která roku 2009 zakázála na svá území vstup humanitárním pracovníkům, jež v případě porušení zákazu neváhá zabíjet. V poslední době sice zákaz místy uvolňuje, ale vzhledem tomu, že Al-Shabaab je spíše volným seskupením ozbrojených band než centralizovanou organizací, není divu, že humanitární organizace jsou zůstávají opatrné, pokud jde o vysílání svých pracovníků do příslušných částí Somálska.
Zadruhé, účinná rozvojová pomoc může působit jako prevence humanitárních krizí. Owen Barder upozorňuje na skutečnost, že ačkoli Etiopie i dnes čelí velkému hladu, situace se nedá srovnat s hladomorem, který v ní nastal roku 1984: "během uplynulých dvou dekád byly provedeny investice, které zásadně změnily schopnost Etiopie vyrovnat se se špatnými dešti. ... rozhodná vláda, podporovaná zahraniční pomocí, ustanovila systémy, které učinily Etiopii odolnější a zabránily tentokrát opakování minulých tragédií." Zároveň platí, že včasná a účinná humanitární pomoc může mít positivní vliv na dlouhodobý rozvoj. V případě extrémního hladu například proto, že hlad v útlém věku má škodlivý vliv na inteligenci a tedy i příjem v dospělosti.
Existují pravidla, kterými bychom se měli při darování prostředků na humanitární pomoc řídit? Napadají mě dvě. Zaprvé je třeba zvážit, nakolik je postižená země schopná vyrovnat se s následky katastrofy sama. Zemětřesení na Haity i tsunami v Japonsku jsou bolestivá neštěstí, kapacita vyrovnat se s nimi je ale v každém případě diametrálně odlišná. Zadruhé, ještě více než v případě dlouhodobé rozvojové pomoci zde platí, že pro účinnou intervenci je klíčová dobrá logistika a koordinace, kterou několik velkých organizací se zkušenými terénními pracovníky zajistí lépe než obrovský počet malých, ad hoc založených nadací. Jen v USA bylo údajně za účelem pomoci Japonsku po ničivém tsunami zřízeno přes 4500 nových neziskovek.  Na posledním uvedeném odkazu také Chris Blattman z Yaleské univezity výtižně shrnuje obě zde popsaná pravidla: "Lidi: Pokud už cítíte potřebu posílat peníze do jedné z nejbohatších zemí planety, podpořte alespoň prosím některou již existující organizaci."
V Somálsku a okolních zemích celkem 12,4 milionu lidí potřebuje humanitární pomoc a peněz není nazbyt. Humanitární organizace zde dělají mnoho záslužné práce, často v rizikových podmínkách. První výše uvedenou podmínku východní Afrika nepochybně splňuje. Druhou můžete splnit darováním peněz přes zkušené zastřešující organizace jako je britská Disasters Emergency Committee (možnost darovat zde) nebo americká International Rescue Committee (zde). V českém prostředí je největší a nejzkušenější organizací nyní aktivní ve východní Africe Člověk v tísni (zde).

Čte moudrý dav Financial Times?

Zatímco jsem dnes sešroubovával čerstvě koupený botník, má nová spolubydlící Marie mi líčila, jak ji ve škole vyučující každý den kontrolují, zda pravidelně čte Financial Times. Dnes jí a jejím spolužákům dokonce bylo vysvětleno, jak tyto anglické noviny číst: proběhnout titulní stránku, přečíst si Lexův sloupek na zadní straně hlavního sešitu, v sešitu Firmy a trhy prozkoumat na zadní straně rubriku Trhy a na závěr na přední straně téhož sešitu v rejstříkové tabulce vlevo dole zkontrolovat, zda se v daném vydání novin nepíše o některé ze společností, které čtenář dlouhodobě sleduje.
Mám rozečtenou knihu Moudrost davů od komentátora amerického týdeníku The New Yorker Jamese Surowieckého. Podle hlavního argumentu knihy se velká skupina lidí může chovat vysoce inteligentně, dokonce inteligentněji než ti nejbystřejší z jejích členů, ovšem pouze při splnění tří základních podmínek, bez nichž je naopak vysoce náchylná k idiocii. Zaprvé je třeba, aby skupina byla rozmanitá co do úsudku svých členů a co do informací, které mají k dispozici. Zadruhé je třeba, aby se členové skupiny rozhodovali nezávisle na sobě a ti výmluvnější z nich tedy nemohli strhnout skupinové mínění na svou stranu. Zatřetí musí existovat mechanismus, který při zachování nezávislosti jednotlivých členů posbírá názory jednotlivých členů dohromady (volby, cenový systém, televizní peoplemetry...).
Pokud jsou tyto podmínky splněné, skupina posbírá skrze své členy mnoho různých informací, chybné úvahy se navzájem vykrátí a zbude vysoce přesný odhad skutečnosti. Pokud splněné nejsou, hrozí, že se skupina začne řídit úsudkem a omezenými informacemi několika jedinců, kteří jsou výrazní nebo jednoduše promluvili první, a následně bude sama sebe v začarovaném kruhu poplácávat po zádech a utvrzovat ve svém omylu. Ti, kteří s ní nebudou souhlasit, budou přehlíženi, ostrakizováni nebo podlehnou tlaku okolí a přizpůsobí se.
Ale zpět k Marušce. Ona totiž nestuduje žádnou školu pro ořezávátka, ale magisterský program ve finanční ekonomii na Said Business School na Oxfordské univerzitě. Její program je hodnocený (dle Financial Times, hmm...) jako svého druhu třetí nejlepší na světě a 97% jeho absolventů má do tří měsíců od složení zkoušek zajištěnou práci, nejčastěji u investičních bank a konzultačních společností v londýnském City.
Z pohledu Surowieckého knihy je to lehce děsivý pohled. Zaměstnanci mnohabiliónového finančního sektoru, který zásadním způsobem ovlivňuje světovou ekonomiku, sdílí vzdělání na některém z několika exkluzivních studijních programů, čtou stejné stránky stejných novin a svůj pohled na světovou ekonomiku si utváří podle toho, co napíše pan Lex. A jejich profesoři, kteří by měli dohlédnout dál než na osobní zisk zaměření finančníci, je v tom ještě podporují.
Musím končit. Chci si dnes ještě prolistovat Respekt. Všichni mí známí ho čtou, tak ať nejsem pozadu.

Chutná drahé víno lépe než levné?

Na otázku z nadpisu se nabízí jasná odpověď: samozřejmě, že ano, proč by jinak někdo dražší víno kupoval? Podle vědců to ale není tak jednoznačné. Výzkum publikovaný šestičlenným týmem znalců vína a ekonomů z Yaleské univerzity a Stokholmské školy ekonomie v Žurnálu pro ekonomii vína vydávaném Americkou asociací vinných ekonomů vychází ze vzorku 6000 jednotlivých ochutnání vína, přičemž účastníci ochutnávek nevěděli, které víno pijí, a měli je ohodnotit na čtyřbodové škále. Výsledky byly pozoruhodné. Nejen, že dražší vína jasně nedominovala. Více než 500 ochutnávačům v průměru o trochu více chutnala levnější vína. Pouze mezi ochutnávači, kteří měli za sebou someliérský kurz či podobné vzdělání, byla korelace mezi cenou a výsledným hodnocením kladná, a to jenom slabě.
Autoři zmiňují také další experimenty na téma schopnosti lidí rozeznávat vína. Roman L. Weil z Chicagské univerzity nalil do dvou nádob víno z dobrého ročníku a do dvou stejné víno z ročníku považovaného za slabší. Cena prvního vína několikanásobně převyšovala cenu toho druhého. Weil následně jednu nádobu odebral a nechal ochutnávače určit, které víno ze zbylých tří se odlišuje od dalších dvou. Orangutan by správně odpověděl s pravděpodobností 33%. Ochutnávači nebyli o mnoho lepší, uspěli v 41% pokusů. A i ti z nich, kteří dokázali odlišné víno určit, preferovali dražší ročník přibližně v polovině případů.
Vědci jsou vědci, ale co člověk nevidí, tomu nevěří. Proto jsem sezval kamarády na svah Petřína a nakoupil plnou krosnu bílého vína v rozpětí od supermarketového vína v PET v ceně 32 korun za dva litry až po Tramín, pozdní sběr za 220 korun a polosladký Ryzlink za 250 korun. Popsal jsem všem odrůdu, původ a cenu každého vína, pak jsem ale vína naléval naslepo a v náhodném pořadí a požádal kamarády, aby zkusili servírovaná vína správně zasadit do dříve popsaného seznamu.
Opít se dá z vína levného i drahého, pouze pět z mých deseti ochutnávačů mi tedy v pořádku dodalo své výsledkové listiny. I tak mám ale hezký vzorek o velikosti 50 datových bodů. Méně než 6000, ale každý nějak začínal a Oxford je konec konců chudší škola než Yale. Pro vyhodnocení jsem porovnal skutečnou cenu každého vína a cenu vína, jaké každý ochutnávač v příslušném případě tipnul. Jaké jsou mé výsledky?

1. Průměrná elasticita, s kterou tipovaná cena závisí na skutečné ceně je záporná a statisticky signifikantní na hladině významnosti 10%. Je rovna -0.24, což znamená, že o 10% dražší víno v průměru ochutnávači považovali za víno o 2.4% levnější.
2. Elasticita je rovněž záporná u každého jednotlivého ochutnávače v mých datech a pohybuje se v rozmezí -0.15 až -0.33.
3. Se slušným náskokem bylo nejvýše naceněné víno PET - odrůda neznámá, které v přepočtu na sedmičku stálo necelých dvanáct korun, ale mí kamarádi ho v průměru odhadli na 179 korun. Všechna tři nejlevnější vína v mém vzorku se dostala mezi čtyři vína odhadnutá jako nejdražší. Skutečně nejdražší víno, polosuchý ryzlink v ceně 250 korun, potom ochutnávači pasovali na třetí místo od konce s hádanou cenou 66 korun.

Pokud konzumentům, kteří nejsou znalci, levné víno chutná stejně nebo i více než víno drahé, proč nekupují výhradně víno v plastu, ale raději utrácejí mnohanásobek za vína s přívlastkem? Výzkumníci z Kalifonského technického institutu a Stanfordské univerzity v článku z roku 2008 ukázali, že lidé, kteří nevědomky ochutnali dvakrát stejné víno, ale pokaždé jim byla oznámena jiná cena, měli větší potěšení z vína, o kterém věřili, že je dražší. Kdyby mírou potěšení byly pouze dotazníky vyplněné ochutnávajícími, efekt by mohl být přisuzován strachu ochutnávajícího přiznat, že nepozná lepší chuť dražšího vína. Vědci ale také naměřili, že konzumace domněle dražšího vína vede k větší aktivitě v části mozku, která bývá spojována s pocity potěšení.
Zdá se tedy, že dražší vína nám chutnají více, ovšem ne pro svou objektivní kvalitu, ale právě pro svou cenu. Kdo není znalec, kvalitu nepozná. Přesto o ni ale stojí, a tak ji odhaduje z ceny. Nabízí se otázka, v kterých dalších oblastech platíme za domnělou kvalitu, ačkoli tu skutečnou neumíme rozeznat. Při nákupu lyží, na koncertech vážné hudby, při stavbě architektonicky neobyčejného rodinného domu, při výběru šampónu...  Je naše naslouchání ceně v zásadě rozumné a užitečné, nebo bychom se měli od něj oprostit a neplatit ani korunu navíc tam, kde kvalitu neumíme sami rozpoznat? Zodpovězení této otázky nechám na čtenáři či na čtenářce.

Text byl také publikován na bajgar.blog.ihned.cz.

Podpora v nezaměstnanosti jako pojištění, při kterém selhává trh

Petr Mach na svém blogu kritizuje návrh Ministerstva práce a sociálních věcí spojit podporu v nezaměstnanosti delší než 2 měsíce s povinností přijmout veřejně prospěšnou práci, pokud bude nezaměstnanému nabídnuta. Základní argumenty pro návrh jsou dva. První je emotivní: lidé na podpoře v nezaměstnanosti jsou příživníci, kterým se nechce pracovat. Přinuťme je. Druhý je věcnější: věřejné práce pomůžou nezaměstnaným neztratit potřebné pracovní návyky.
Mach správně poukazuje na to, že podpora v nezaměstnanosti je vyplácena pouze na 5 měsíců a pod podmínkou toho, že nezaměstnaný předtím po 12 měsíců pracoval. Příjemci podpory v nezaměstnanosti tedy nejsou lidé dlouhodobě žijící z kombinace sociálních dávek a nezdaněných přivýdělků načerno ale lidé, kteří si platili sociální pojištění a nyní ho chtějí uplatnit. Dodal bych, že v prvním půlroce nezaměstnanosti potřebují lidé především čas shánět si práci a případně doplnit si kvalifikaci. Ve chvíli, kdy většina lidí začne potřebovat osvěžit schopnost pravidelnosti a spolehlivosti spojených s pracovním režimem, dávno už na podporu v nezaměstnanosti nemá nárok.
Potud dobré. Petr Mach ovšem pokročí k druhé části svého argumentu — nejlepší by bylo, kdybychom povinné veřejné pojištění v nezaměstnanosti zrušili úplně. Lidé budou mít větší čistou mzdu a pokud budou chtít, pojistí se u soukromé pojišťovny. To je hezká úvaha, ale špatná ekonomie. Důvod, proč tomu tak je, se nazývá "nepříznivý výběr" (adverse selection) a popsal ho v roce 1970 ekonom George Akerlof, který za svou analýzu v roce 2001 získal Nobelovu cenu.
Trh s pojištěním je specifický tím, že zákazníci (pojišťovaní) mají o hodnotě produktu, který kupují, výrazně lepší informace než prodejce (pojišťovatel). Pracovník ví, jaké jsou tržní vyhlídky jeho zaměstnavatele, nakolik je pro něj nepostradatelný a jak dobré vztahy má se šéfem. Tuší, jak specializované či obecné jsou jeho kvalifikace a pracovní zkušenost a jak obtížné by pro něj bylo najít si jinou práci. Ví také, jaká je jeho pracovní morálka a zda se v dohledné době chystá zaměstnání opustit. Pojišťovna nic z tohoto neví.
Lidé stojí o pojištění proto, že jsou rizikově averzní, neboli raději budou najisto o trochu chudší, než aby riskovali, že s malou pravděpodobností budou čelit podstatným finančním problémům. Za tuto jistotu jsou ochotni zaplatit, ale jen určitou cenu.
Pokud by stát nechal pojištění v nezaměstnanosti na dobrovolnosti a komerčních pojišťovnách, lidé, kteří by ztrátu zaměstnání v blízké době neočekávali, by si spočítali, že se jim pojištění nevyplatí. Mezi pojištěnými by tedy zůstali lidé se silně nadprůměrnou pravděpodobností ztráty zaměstnání. To by zvýšilo cenu pojištění a vyšší cena by přiměla další lidi ke zrušení svých pojistných smluv. "Rizikovost" zbývajících pojištěných by opět vzrostla, s ní cena a tak dále. Na konci tohoto začarovaného kruhu by žádné pojištění v nezaměstnanosti neexistovalo, a to přesto, že by většina lidí o pojištění stála.
Pro empirický důkaz toho, že soukromé pojištění v nezaměstnanosti není dobrý nápad, se stačí podívat do rozvojových zemí, kde státní sociální pojištění často chybí. Soukromé pojištění v nezaměstnanosti tam v žádné podstatné míře neexistuje, a to přesto, že bohatší část obyvatelstva by si ho mohla dovolit a že by o něj lidé stáli, jak je vidět z jejich snahy nahrazovat ho alespoň rodinnou a sousedskou výpomocí.
Podpora v nezaměstnanosti není založena na morální povinnosti státu postarat se, aby nikdo netrpěl nejtěžší chudobou. Tuto povinnost stát plní sociálními dávkami, které posílá například nezaměstnaným po vypršení pětiměsíční podpory. Podpora v nezaměstnanosti je pojištěním, které neumí nabídnout trh, ale o které lidé stojí a které umožňuje lidem investovat do specializovaných znalostí s vědomím, že pokud přijdou o místo, pojištění jim dá čas a podporu pro nalezení nového místa odpovídajího jejich specializaci nebo pro získání specializace nové.
Povinné veřejné práce jdou proti smyslu tohoto pojištění, zrušení státní podpory v nezaměstnanosti zase proti realitě tržních selhání.

Text byl také publikován na bajgar.blog.ihned.cz .

O africkém rozvoji 2011 a africkém rozvoji 1996

Nejzajímavější moment Ditchley Conference (viz můj předchozí příspěvek) přišel v jejím závěru v podobě srovnání témat, kterými jsme se na konferenci zabývali, témat, kterými bychom se zabývali, kdyby se konference konala před patnácti lety, a témat, kterými se možná budeme zabývat v roce 2020.

1996 - Jak vyřešit problém zvaný Afrika?

• Jak řešit obří zadluženost afrických zemí?
• Jak dosáhnout výrazného zvýšení objemu zahraniční pomoci Africe?
• Jak zajistit v afrických zemích svobodné volby?
• Jak nastavit roli mezinárodních mírových sil (genocida ve Rwandě se odehrála v roce 1994)?
• Jak zvýšit počet dětí, které chodí do školy?
• Je lépe privatizovat nebo znárodňovat klíčové společnosti?
• Jsou a měly by být politiky afrických zemí v souladu s Washingtonským konsensem?
• Jak posílit regionální integraci v oblasti cel a celních procedur?
• Jaký vliv mají Evropa a USA na Afriku?

1996 - předpoklady v pozadí:

• Afrika je jiná než další chudé země na jiných kontinentech
• pomoc zvenčí je klíčová pro boj proti chudobě

O Rozvojových cílích tisíciletí

Od čtvrtka do soboty jsem měl to štěstí účastnit se konference pořádané nedaleko Oxfordu ve starém venkovském sídle jménem Ditchley House, kam se za účelem seznámování a diskutování afrického rozvoje sjeli afričtí velvyslanci, ministři a šéfové centrálních bank, hlavy afrických verzí regionálních uskupení a la EU či Višegrádská čtyřka, přední představitelé západních rozvojových organizací, finančníci investující v Africe ... a dva oxfordští studenti.

Hlavní poznatky z konference shrnu v dalším příspěvku, nyní zmíním zajímavý moment spojený s tématem, které na konference s tématem afrického rozvoje nemohlo chybět - Rozvojovými cíli tisíciletí (anglicky Millenium Development Goals).

Jak daleko by měl být trh se zeleninou od železniční tratě?

Nevím nevím, zda by tento thaiský trh uspokojil bruselské regulace...

Úspěch v Sierra Leone

"Koroma se zasmál. 'Jo jo, rozhodně', řekl. 'Celá rozvojová komunita říká, že to není možné. Ale já jsem prezident, a toto je nutné.'

O měsíc později, v listopadu 2009, Koroma ohlásil na rozvojové konferenci v Londýně, že zavede lékařskou péči zdarma [pro těhotné ženy, čerstvé matky a malé děti] 27. dubna 2010, za pouhých pět měsíců, v den výročí získání nezávislosti země na Velké Británii.

Nyní, o pouhý rok později, jsou k dispozici výsledky: lékařská péče zdarma výrazně zvýšila úroveň služeb pro matky a především děti. Počet dětí léčených s malárií se například proti předchozímu roku přibližně ztrojnásobil, což dramaticky ilustruje, do jaké míry byl nedostatek peněz překážkou přístupu k péči.

Celý článek najdete zde.

Úvod do mikroekonomie ghanských taxikářů a prodavaček ryb

Ve svých základech je ekonomické chování obyvatel Ghany úplně stejné jako ekonomické chování obyvatel Moravy nebo Anglie. Podmínky, ve kterých se toto chování odehrává, jsou ovšem v mnohém odlišné a zvědavého ekonoma opakovaně vybízí k miniprůzkumům mimo rámec jeho hlavního zájmu. Může se třeba dozvědět, že taxíky nepatří řidičům, ale ti si je pronajímají za fixní rentu, která v případě jednoho z nich činila 17 cedis na den (cedis je asi 12 korun). Majitel přitom může vlastnit nějakých 10-30 vozů. Slavný britský ekonom Alfred Marshall by z toho měl radost, neboť již přibližně před sto lety argumentoval, že v zájmu efektivity je důležité, aby veškerý mezní produkt úsilí pracovníka připadl člověku, který je vydává, a aby majitel vybavení byl místo podílu produktu odměněn fixní rentou.

O "pitomých" křesťanech a významu matek pro biblickou učenost

..."kdykoli [Origenes] četl Bibli, sdílel řeckou a helenisticko-židovskou skepsi ohledně jakéhokoli podstatného doslovného významu některých jejích pasáží. [Dle jeho poznámky] při čtení knihy Genesis, 'kdo by byl tak pitomý, aby věřil, že Bůh, jako nějaký farmář, zřídil ráj v Edenu na východě a zasadil viditelný a hmatatelný strom života, takový že kdokoli by ochutnal jeho ovoce svými zuby, by získal život?' , by Origenes byl zarmoucený kdyby zjistil, že o sedmnáct století později jsou miliony křesťanů právě tak pitomé." Vnitřní citace je od Origena, křesťanského mučedníka, myslitele a významného biblického badatele z třetího století. Od raného věku Origenes toužil zemřít mučednickou smrtí, a "jeho plamenná povaha ho zavedla na pokraj skázy v roce 202 [při pogromech na křesťany, v době, kdy mu bylo 17 let], kdy jej pro jeho pozdější práci v církvi zachránilo pouze tvrdohlavé rozhodnutí jeho matky schovat všechno jeho oblečení ve chvíli, kdy chtěl vyběhnout na ulici a identifikovat se jako křesťan. Stud zvítězil nad hrdinstvím."
Obě vnější citace pochází z knihy Dějiny křesťanství od Diarmaida MacCullocha, kterou doporučuji všem čtenářům, kteří s kombinací pobouření a obdivu (v různém poměru) rádi přemýšlí a diskutují o paradoxech spojených s dějinami i současností křesťanského náboženství.

O mém životním cíli

Už vím, čeho chci ve svém pracovním životě dosáhnout. Chci dostat z prestižního akademického žurnálu následující odpověď:
"Lítost, s jakou jsem nucen odmítnout všechny Vaše články, není v žádném případě zanedbatelná. Myslím ovšem, že po zvážení celé věci nabydete názor, že nemůžu jednat jinak. Témata, která předkládáte v sérii svých Matematických a metafyzických esejů jsou tak hluboká, že s nejvyšší pravděpodobností není mezi čtenáři našeho Žurnálu jedinný, který by jim mohl porozumět."
Dopis obdržený Charlesem Babbagem z Ediburgh Journal of Science v roce 1821. V originálním anglickém znění a s plnou citací je na blogu Daniho Rodrika.

O bilych zdech a hladomornach

V nedeli jsem vyrazil na vylet na hrad Elmina. Tento hrad, nejslavnejsi z asi sedesati pevnosti na pobrezi Ghany, je podle chlapika, ktery mne tam provedl, s rokem zalozeni 1482 nejstarsi sidlo zrizene Evropany na jih od Sahary. Nazev Elmina pochazi ze spanelskeho slova pro "dul" a hrad jej ziskal podle bohatych ghanskych zlatych dolu, z kterych ve stredoveku proudily karavany pres Saharu do Evropy. Touha ziskat k obchodu se zlatem primy pristup bez prostrednictvi severoafrickych muslimu byla motivem pro zbudovani Elminy.

Svoji dnesni proslulost a misto na seznamu pamatek Unesco si ale Elmina zaslouzila jinym druhem obchodu, ktery od 17. stoleti obchod se zlatem prevalcoval. Nejprve v rukou Portugalcu a nasledne Holandanu se Elmina stala nejvetsim strediskem obchodu s otroky v Ghane a jednim z hlavnich center v cele Africe.

O dopravni situaci v Accre a stredovekych cirkevnich praktikach

Dopravni situace v Accre neni dobra. Abych byl presnejsi: moje zcestovala kolegyne Kim vyhodnotila Accerske silnice jako nejucpanejsi za vsech mest, ktere navstivila v Africe, Evrope ci Severni Americe. Kdyz se Ghananu ptam, jak dlouho vezme dostat se tam ci onam, prakticky vzdy odpovidaji, ze to bude zalezet na doprave a ze ta zrovna v dobe, kdy ja pojedu, bude ucpana. Matouci je, ze toto jsem jiz slysel ve vsech dennich hodinach a dnech v tydnu. Kdyz jsem se dnes ptal, kdy doprava ucpana neni, nerozumel muj ghansky kolega Sammy otazce. Nakonec jsme se shodli na tom, ze v nedeli pred sestou ranou to docela ujde.

V sobotu odpoledne, jsme se Sammym vyjizdeli z Accry smerem do Cape Coast. V nasem smeru cesta celkem ubihala, zato v protismeru se pomalu sinula nekonecna rada aut vracejicich se do Accry. "Lidi jedou z pohrbu," poznamenal Sammy. Vetsina pohrbu se kona v sobotu a nejvetsi hrbitovy jsou mimo mesto, pohrebni dopravni zacpy jsou tedy v Accre kazdosobotni realitou. Ale abych Ghanu nelicil prilis cerne - svatby pry na sobotnich zacpach take maji svuj podil.

Ve stredoveku mohl papez na neposlusne mesto uvrhnout interdikt, ktery zakazal veskere cirkevni obrady, vedle krtu v prvni rade prave svatby a pohrby. Zkusim interdikty doporucit na odboru dopravy Accerskeho magistratu.

O ambicich

V patek jsem cestou na ministerstvo skolstvi mijel improvizovane fotbalove hriste - asi osm metru siroky pruh udusane zeme, po jedne strane silnice, po druhe strane dvoumetrova zed a za ni svah dolu. Nekolik kluku hralo na branky o rozmerech nejakych 80 na 50 cm, vyrazne mensi nez ty hokejove. Jeden z hracu dostal paradne naskakanou prihravku, rozbehl se, a namisto aby se technickym prituknutim pokusil mic protahnout neexistujicim prostorem mezi nohou brankare a tyckou, miniaturni branu ignoroval a balon napalil plnou silou do mist, kde by pravdepodobne byl levy horni roh opravdove fotbalove brany, ale kde v tomto pripade bylo pouze nebe nad onou zdi. Nevim, jestli mic jeste nekdy nasli, ale doufam, ze ano. Byla by skoda priste mirit nizko jen proto, ze si clovek (zatim) nemuze dovolit opravdovou branu.

Bez prace nejsou kolace

Zatimco rozvojovi ekonomove si po dlouhe noci a dny lamou hlavu nad otazkou, proc jsou i v 21. stoleti africke zeme tak chude, nemalo z tech obyvatel bohatych zemi, kteri v Africe nikdy nebyli nebo byli jen jako turisti, ma v teto otazce jasno: africane jsou chudi, protoze jsou lini, at uz za to muze vedro nebo dostupnost bananu bez nutnosti vstat ze zeme. Rozvojova teorie je to intuitivni, ale nez ji prijmu za podlozenou, rad bych si poslechl jeji autory, jak ji vysvetluji taxikari, ktery me vezl predevcirem na nocni nakup zasob a kteremu sichta zacina v 7 rano a konci v 8 vecer, 6 dni v tydnu. Vetsinou, me vezl kolem desate vecer. Nebo chlapikovi, u ktereho kopirujeme formulare - pracovni doba 6 rano - 7 vecer, opet 6 dni v tydnu. Nebo Stelle, matce dvou deti s tretim uz sest mesicu na ceste, ktera pro nas vede tym peti sberacu dat a jejiz prace obnasi priblizne 10-16 hodin denne pobihani po skolnim pozemku, prenaseni stoh papiru, komunikace s vedenim skol (to je casto ta nejvetsi drina) a porad se mnou (dost mozna hned v zavesu za predchozim bodem). Dovolim si pripomenout, ze Stellin manzel je clenem parlamentu a soude podle toho, ze kazdy den Stella prijede jinym autem, kvuli penezum pro nas rozhodne nepracuje. A na zaver by bylo prima o lenosti Africanu poreferovat zenam, ktere prochazi horkou ulici, na hlavach misy vrchovate naplnene plastikovymi sacky pitne vody na prodej, muzum, kteri na ulici od tmy do tmy sekaji melouny a kokosove orechy a studentum, ktere rodice posilaji do internatnich skol daleko od domova a mest, aby je nic nerusilo pri soustredenem studiu. Hmmm...ze by Africane tolik pracovali, aby si rychle nasetrili a pak mohli byt po zbytek zivota lini?

V bufetu na stojaka, proc Ghananky necestuji a pani reditelka

Pani reditelka vypravi o tom, jak na skolu pred 35 lety nastoupila.

Vcera jsme s kolegy byli oslavovat a za predehru k objevovani Accerskeho nocniho zivota jsme si vybrali veceri v Papayi. Svou zkusenou kamaradkou jsem byl predem varovan, ze interier Papayi je sverazny, pri pohledu na vlastni oci me ale stejne podnik prekvapil. Barevne zidlicky, cepecky obsluhy, jednoduche menu - McDonalds poghansku. Kurata z Papayi jsou proslula, rozhodli jsme se ve ctverici si objednat jeden cely kousek grilovany na uhli, s cesnekem a hranolkama. Jako dlouho to bude trvat, zeptali jsme se servirky za pultem. Odpovedela, ze hodinu.

Rozhodli jsme se pro sprinterskou variantu - smazene kure. Na taliri bylo za 25 minut, ale zato chutnalo. Nekdy si musim dat to hodinove.

O ocekavane delce doziti pri narozeni a Patiencinych planech na pristich 85 let

"Dneska mame leky, nemocnice, pestrou a bohatou stravu. To moje babicka musela byt silna zena, zadne z techto vydobytku nemela k dispozici. Dneska mame vsechno. Akorat je asi zivot vice stresujici, se vsim tim shonem a zmenami." Citace pochazi od Stelly, Ghananky, charismaticke reditelky male soukrome stredni skoly a vedouciho jednoho z tymu, ktere pro nas budou sbirat v ghanskych strednich skolach data. Pravda, Stella tvori vzorek velikosti 1 a pravdepodobne pro Ghanu ne zrovna reprezentativni, stejne si ale musim postezovat: clovek leti deset hodin na jih rychlosti pres 800 km za hodinu a stejne si pripada jako doma.

Poznamky z Ghany II

Spolu s nekolika kolegy z Centra pro studium africkych ekonomik a tymem mistnich planujeme behem pristich sesti tydnu navstivit celkem asi 150 ghanskych statnich strednich skol. Jeden z cilu projektu je vyuzit zmeny politiky, kde stredoskolske curriculum bylo prodlouzene ze tri let na ctyri a o tri roky pozdeji opet zpet na tri roky, a zjistit, jaky dopad bude extra rok straveny ve skole mit na uspesnost studentu v naslednem vysokoskolskem studiu a pri hledani prace. Druhy cil projektu je zjistit, zda se studenti mohou ucinne ucit jeden od druheho praci v malych skupinkach. Za timto ucelem studenti resi sudoku, a my zkoumame, zda po reseni sudoku ve skupine budou studenti i individualne uspesnejsi nez studenti, kteri celou dobu pracuji samostatne. Nase prace se svou povahou nejvice podoba organizovani detskeho tabora: dlouho do noci resime porady o logistice, predelavame pravidla her a odhadujeme, jestli budou pro deti prilis odtizna nebo jednoducha, premyslime, kdo bude vhodny vedouci pro jakou aktivitu, jime zmrzlinu, snazime se ziskat vstup na cizi pozemky a je nam pekne horko. Nejvetsim rozdilem je, ze taborovi vedouci se nemusi zajimat reprezentativnosti vzorku deti a identifikacnimi strategiemi.

A po skole na plaz?

Vitejne v mestske krajine Afriky 21. stoleti.

Kdo chce jit do skoly?

Respondenti si zaslouzi odmenu.

Na navsteve v soukrome skole.

Poznamky z Ghany 1

Kokrhaji v Praze 1 rano kohouti? V centru Accry, hlavniho mesta Ghany o velikosti srovnatelne s Prahou ano. Je to prima, jako bych se vratil do svych detskych pobytu u babicky na chalupe.