Čte moudrý dav Financial Times?

Zatímco jsem dnes sešroubovával čerstvě koupený botník, má nová spolubydlící Marie mi líčila, jak ji ve škole vyučující každý den kontrolují, zda pravidelně čte Financial Times. Dnes jí a jejím spolužákům dokonce bylo vysvětleno, jak tyto anglické noviny číst: proběhnout titulní stránku, přečíst si Lexův sloupek na zadní straně hlavního sešitu, v sešitu Firmy a trhy prozkoumat na zadní straně rubriku Trhy a na závěr na přední straně téhož sešitu v rejstříkové tabulce vlevo dole zkontrolovat, zda se v daném vydání novin nepíše o některé ze společností, které čtenář dlouhodobě sleduje.
Mám rozečtenou knihu Moudrost davů od komentátora amerického týdeníku The New Yorker Jamese Surowieckého. Podle hlavního argumentu knihy se velká skupina lidí může chovat vysoce inteligentně, dokonce inteligentněji než ti nejbystřejší z jejích členů, ovšem pouze při splnění tří základních podmínek, bez nichž je naopak vysoce náchylná k idiocii. Zaprvé je třeba, aby skupina byla rozmanitá co do úsudku svých členů a co do informací, které mají k dispozici. Zadruhé je třeba, aby se členové skupiny rozhodovali nezávisle na sobě a ti výmluvnější z nich tedy nemohli strhnout skupinové mínění na svou stranu. Zatřetí musí existovat mechanismus, který při zachování nezávislosti jednotlivých členů posbírá názory jednotlivých členů dohromady (volby, cenový systém, televizní peoplemetry...).
Pokud jsou tyto podmínky splněné, skupina posbírá skrze své členy mnoho různých informací, chybné úvahy se navzájem vykrátí a zbude vysoce přesný odhad skutečnosti. Pokud splněné nejsou, hrozí, že se skupina začne řídit úsudkem a omezenými informacemi několika jedinců, kteří jsou výrazní nebo jednoduše promluvili první, a následně bude sama sebe v začarovaném kruhu poplácávat po zádech a utvrzovat ve svém omylu. Ti, kteří s ní nebudou souhlasit, budou přehlíženi, ostrakizováni nebo podlehnou tlaku okolí a přizpůsobí se.
Ale zpět k Marušce. Ona totiž nestuduje žádnou školu pro ořezávátka, ale magisterský program ve finanční ekonomii na Said Business School na Oxfordské univerzitě. Její program je hodnocený (dle Financial Times, hmm...) jako svého druhu třetí nejlepší na světě a 97% jeho absolventů má do tří měsíců od složení zkoušek zajištěnou práci, nejčastěji u investičních bank a konzultačních společností v londýnském City.
Z pohledu Surowieckého knihy je to lehce děsivý pohled. Zaměstnanci mnohabiliónového finančního sektoru, který zásadním způsobem ovlivňuje světovou ekonomiku, sdílí vzdělání na některém z několika exkluzivních studijních programů, čtou stejné stránky stejných novin a svůj pohled na světovou ekonomiku si utváří podle toho, co napíše pan Lex. A jejich profesoři, kteří by měli dohlédnout dál než na osobní zisk zaměření finančníci, je v tom ještě podporují.
Musím končit. Chci si dnes ještě prolistovat Respekt. Všichni mí známí ho čtou, tak ať nejsem pozadu.

Chutná drahé víno lépe než levné?

Na otázku z nadpisu se nabízí jasná odpověď: samozřejmě, že ano, proč by jinak někdo dražší víno kupoval? Podle vědců to ale není tak jednoznačné. Výzkum publikovaný šestičlenným týmem znalců vína a ekonomů z Yaleské univerzity a Stokholmské školy ekonomie v Žurnálu pro ekonomii vína vydávaném Americkou asociací vinných ekonomů vychází ze vzorku 6000 jednotlivých ochutnání vína, přičemž účastníci ochutnávek nevěděli, které víno pijí, a měli je ohodnotit na čtyřbodové škále. Výsledky byly pozoruhodné. Nejen, že dražší vína jasně nedominovala. Více než 500 ochutnávačům v průměru o trochu více chutnala levnější vína. Pouze mezi ochutnávači, kteří měli za sebou someliérský kurz či podobné vzdělání, byla korelace mezi cenou a výsledným hodnocením kladná, a to jenom slabě.
Autoři zmiňují také další experimenty na téma schopnosti lidí rozeznávat vína. Roman L. Weil z Chicagské univerzity nalil do dvou nádob víno z dobrého ročníku a do dvou stejné víno z ročníku považovaného za slabší. Cena prvního vína několikanásobně převyšovala cenu toho druhého. Weil následně jednu nádobu odebral a nechal ochutnávače určit, které víno ze zbylých tří se odlišuje od dalších dvou. Orangutan by správně odpověděl s pravděpodobností 33%. Ochutnávači nebyli o mnoho lepší, uspěli v 41% pokusů. A i ti z nich, kteří dokázali odlišné víno určit, preferovali dražší ročník přibližně v polovině případů.
Vědci jsou vědci, ale co člověk nevidí, tomu nevěří. Proto jsem sezval kamarády na svah Petřína a nakoupil plnou krosnu bílého vína v rozpětí od supermarketového vína v PET v ceně 32 korun za dva litry až po Tramín, pozdní sběr za 220 korun a polosladký Ryzlink za 250 korun. Popsal jsem všem odrůdu, původ a cenu každého vína, pak jsem ale vína naléval naslepo a v náhodném pořadí a požádal kamarády, aby zkusili servírovaná vína správně zasadit do dříve popsaného seznamu.
Opít se dá z vína levného i drahého, pouze pět z mých deseti ochutnávačů mi tedy v pořádku dodalo své výsledkové listiny. I tak mám ale hezký vzorek o velikosti 50 datových bodů. Méně než 6000, ale každý nějak začínal a Oxford je konec konců chudší škola než Yale. Pro vyhodnocení jsem porovnal skutečnou cenu každého vína a cenu vína, jaké každý ochutnávač v příslušném případě tipnul. Jaké jsou mé výsledky?

1. Průměrná elasticita, s kterou tipovaná cena závisí na skutečné ceně je záporná a statisticky signifikantní na hladině významnosti 10%. Je rovna -0.24, což znamená, že o 10% dražší víno v průměru ochutnávači považovali za víno o 2.4% levnější.
2. Elasticita je rovněž záporná u každého jednotlivého ochutnávače v mých datech a pohybuje se v rozmezí -0.15 až -0.33.
3. Se slušným náskokem bylo nejvýše naceněné víno PET - odrůda neznámá, které v přepočtu na sedmičku stálo necelých dvanáct korun, ale mí kamarádi ho v průměru odhadli na 179 korun. Všechna tři nejlevnější vína v mém vzorku se dostala mezi čtyři vína odhadnutá jako nejdražší. Skutečně nejdražší víno, polosuchý ryzlink v ceně 250 korun, potom ochutnávači pasovali na třetí místo od konce s hádanou cenou 66 korun.

Pokud konzumentům, kteří nejsou znalci, levné víno chutná stejně nebo i více než víno drahé, proč nekupují výhradně víno v plastu, ale raději utrácejí mnohanásobek za vína s přívlastkem? Výzkumníci z Kalifonského technického institutu a Stanfordské univerzity v článku z roku 2008 ukázali, že lidé, kteří nevědomky ochutnali dvakrát stejné víno, ale pokaždé jim byla oznámena jiná cena, měli větší potěšení z vína, o kterém věřili, že je dražší. Kdyby mírou potěšení byly pouze dotazníky vyplněné ochutnávajícími, efekt by mohl být přisuzován strachu ochutnávajícího přiznat, že nepozná lepší chuť dražšího vína. Vědci ale také naměřili, že konzumace domněle dražšího vína vede k větší aktivitě v části mozku, která bývá spojována s pocity potěšení.
Zdá se tedy, že dražší vína nám chutnají více, ovšem ne pro svou objektivní kvalitu, ale právě pro svou cenu. Kdo není znalec, kvalitu nepozná. Přesto o ni ale stojí, a tak ji odhaduje z ceny. Nabízí se otázka, v kterých dalších oblastech platíme za domnělou kvalitu, ačkoli tu skutečnou neumíme rozeznat. Při nákupu lyží, na koncertech vážné hudby, při stavbě architektonicky neobyčejného rodinného domu, při výběru šampónu...  Je naše naslouchání ceně v zásadě rozumné a užitečné, nebo bychom se měli od něj oprostit a neplatit ani korunu navíc tam, kde kvalitu neumíme sami rozpoznat? Zodpovězení této otázky nechám na čtenáři či na čtenářce.

Text byl také publikován na bajgar.blog.ihned.cz.

Podpora v nezaměstnanosti jako pojištění, při kterém selhává trh

Petr Mach na svém blogu kritizuje návrh Ministerstva práce a sociálních věcí spojit podporu v nezaměstnanosti delší než 2 měsíce s povinností přijmout veřejně prospěšnou práci, pokud bude nezaměstnanému nabídnuta. Základní argumenty pro návrh jsou dva. První je emotivní: lidé na podpoře v nezaměstnanosti jsou příživníci, kterým se nechce pracovat. Přinuťme je. Druhý je věcnější: věřejné práce pomůžou nezaměstnaným neztratit potřebné pracovní návyky.
Mach správně poukazuje na to, že podpora v nezaměstnanosti je vyplácena pouze na 5 měsíců a pod podmínkou toho, že nezaměstnaný předtím po 12 měsíců pracoval. Příjemci podpory v nezaměstnanosti tedy nejsou lidé dlouhodobě žijící z kombinace sociálních dávek a nezdaněných přivýdělků načerno ale lidé, kteří si platili sociální pojištění a nyní ho chtějí uplatnit. Dodal bych, že v prvním půlroce nezaměstnanosti potřebují lidé především čas shánět si práci a případně doplnit si kvalifikaci. Ve chvíli, kdy většina lidí začne potřebovat osvěžit schopnost pravidelnosti a spolehlivosti spojených s pracovním režimem, dávno už na podporu v nezaměstnanosti nemá nárok.
Potud dobré. Petr Mach ovšem pokročí k druhé části svého argumentu — nejlepší by bylo, kdybychom povinné veřejné pojištění v nezaměstnanosti zrušili úplně. Lidé budou mít větší čistou mzdu a pokud budou chtít, pojistí se u soukromé pojišťovny. To je hezká úvaha, ale špatná ekonomie. Důvod, proč tomu tak je, se nazývá "nepříznivý výběr" (adverse selection) a popsal ho v roce 1970 ekonom George Akerlof, který za svou analýzu v roce 2001 získal Nobelovu cenu.
Trh s pojištěním je specifický tím, že zákazníci (pojišťovaní) mají o hodnotě produktu, který kupují, výrazně lepší informace než prodejce (pojišťovatel). Pracovník ví, jaké jsou tržní vyhlídky jeho zaměstnavatele, nakolik je pro něj nepostradatelný a jak dobré vztahy má se šéfem. Tuší, jak specializované či obecné jsou jeho kvalifikace a pracovní zkušenost a jak obtížné by pro něj bylo najít si jinou práci. Ví také, jaká je jeho pracovní morálka a zda se v dohledné době chystá zaměstnání opustit. Pojišťovna nic z tohoto neví.
Lidé stojí o pojištění proto, že jsou rizikově averzní, neboli raději budou najisto o trochu chudší, než aby riskovali, že s malou pravděpodobností budou čelit podstatným finančním problémům. Za tuto jistotu jsou ochotni zaplatit, ale jen určitou cenu.
Pokud by stát nechal pojištění v nezaměstnanosti na dobrovolnosti a komerčních pojišťovnách, lidé, kteří by ztrátu zaměstnání v blízké době neočekávali, by si spočítali, že se jim pojištění nevyplatí. Mezi pojištěnými by tedy zůstali lidé se silně nadprůměrnou pravděpodobností ztráty zaměstnání. To by zvýšilo cenu pojištění a vyšší cena by přiměla další lidi ke zrušení svých pojistných smluv. "Rizikovost" zbývajících pojištěných by opět vzrostla, s ní cena a tak dále. Na konci tohoto začarovaného kruhu by žádné pojištění v nezaměstnanosti neexistovalo, a to přesto, že by většina lidí o pojištění stála.
Pro empirický důkaz toho, že soukromé pojištění v nezaměstnanosti není dobrý nápad, se stačí podívat do rozvojových zemí, kde státní sociální pojištění často chybí. Soukromé pojištění v nezaměstnanosti tam v žádné podstatné míře neexistuje, a to přesto, že bohatší část obyvatelstva by si ho mohla dovolit a že by o něj lidé stáli, jak je vidět z jejich snahy nahrazovat ho alespoň rodinnou a sousedskou výpomocí.
Podpora v nezaměstnanosti není založena na morální povinnosti státu postarat se, aby nikdo netrpěl nejtěžší chudobou. Tuto povinnost stát plní sociálními dávkami, které posílá například nezaměstnaným po vypršení pětiměsíční podpory. Podpora v nezaměstnanosti je pojištěním, které neumí nabídnout trh, ale o které lidé stojí a které umožňuje lidem investovat do specializovaných znalostí s vědomím, že pokud přijdou o místo, pojištění jim dá čas a podporu pro nalezení nového místa odpovídajího jejich specializaci nebo pro získání specializace nové.
Povinné veřejné práce jdou proti smyslu tohoto pojištění, zrušení státní podpory v nezaměstnanosti zase proti realitě tržních selhání.

Text byl také publikován na bajgar.blog.ihned.cz .