Petr Mach na svém blogu kritizuje návrh Ministerstva práce a sociálních věcí spojit podporu v nezaměstnanosti delší než 2 měsíce s povinností přijmout veřejně prospěšnou práci, pokud bude nezaměstnanému nabídnuta. Základní argumenty pro návrh jsou dva. První je emotivní: lidé na podpoře v nezaměstnanosti jsou příživníci, kterým se nechce pracovat. Přinuťme je. Druhý je věcnější: věřejné práce pomůžou nezaměstnaným neztratit potřebné pracovní návyky.
Mach správně poukazuje na to, že podpora v nezaměstnanosti je vyplácena pouze na 5 měsíců a pod podmínkou toho, že nezaměstnaný předtím po 12 měsíců pracoval. Příjemci podpory v nezaměstnanosti tedy nejsou lidé dlouhodobě žijící z kombinace sociálních dávek a nezdaněných přivýdělků načerno ale lidé, kteří si platili sociální pojištění a nyní ho chtějí uplatnit. Dodal bych, že v prvním půlroce nezaměstnanosti potřebují lidé především čas shánět si práci a případně doplnit si kvalifikaci. Ve chvíli, kdy většina lidí začne potřebovat osvěžit schopnost pravidelnosti a spolehlivosti spojených s pracovním režimem, dávno už na podporu v nezaměstnanosti nemá nárok.
Potud dobré. Petr Mach ovšem pokročí k druhé části svého argumentu — nejlepší by bylo, kdybychom povinné veřejné pojištění v nezaměstnanosti zrušili úplně. Lidé budou mít větší čistou mzdu a pokud budou chtít, pojistí se u soukromé pojišťovny. To je hezká úvaha, ale špatná ekonomie. Důvod, proč tomu tak je, se nazývá "nepříznivý výběr" (adverse selection) a popsal ho v roce 1970 ekonom George Akerlof, který za svou analýzu v roce 2001 získal Nobelovu cenu.
Trh s pojištěním je specifický tím, že zákazníci (pojišťovaní) mají o hodnotě produktu, který kupují, výrazně lepší informace než prodejce (pojišťovatel). Pracovník ví, jaké jsou tržní vyhlídky jeho zaměstnavatele, nakolik je pro něj nepostradatelný a jak dobré vztahy má se šéfem. Tuší, jak specializované či obecné jsou jeho kvalifikace a pracovní zkušenost a jak obtížné by pro něj bylo najít si jinou práci. Ví také, jaká je jeho pracovní morálka a zda se v dohledné době chystá zaměstnání opustit. Pojišťovna nic z tohoto neví.
Lidé stojí o pojištění proto, že jsou rizikově averzní, neboli raději budou najisto o trochu chudší, než aby riskovali, že s malou pravděpodobností budou čelit podstatným finančním problémům. Za tuto jistotu jsou ochotni zaplatit, ale jen určitou cenu.
Pokud by stát nechal pojištění v nezaměstnanosti na dobrovolnosti a komerčních pojišťovnách, lidé, kteří by ztrátu zaměstnání v blízké době neočekávali, by si spočítali, že se jim pojištění nevyplatí. Mezi pojištěnými by tedy zůstali lidé se silně nadprůměrnou pravděpodobností ztráty zaměstnání. To by zvýšilo cenu pojištění a vyšší cena by přiměla další lidi ke zrušení svých pojistných smluv. "Rizikovost" zbývajících pojištěných by opět vzrostla, s ní cena a tak dále. Na konci tohoto začarovaného kruhu by žádné pojištění v nezaměstnanosti neexistovalo, a to přesto, že by většina lidí o pojištění stála.
Pro empirický důkaz toho, že soukromé pojištění v nezaměstnanosti není dobrý nápad, se stačí podívat do rozvojových zemí, kde státní sociální pojištění často chybí. Soukromé pojištění v nezaměstnanosti tam v žádné podstatné míře neexistuje, a to přesto, že bohatší část obyvatelstva by si ho mohla dovolit a že by o něj lidé stáli, jak je vidět z jejich snahy nahrazovat ho alespoň rodinnou a sousedskou výpomocí.
Podpora v nezaměstnanosti není založena na morální povinnosti státu postarat se, aby nikdo netrpěl nejtěžší chudobou. Tuto povinnost stát plní sociálními dávkami, které posílá například nezaměstnaným po vypršení pětiměsíční podpory. Podpora v nezaměstnanosti je pojištěním, které neumí nabídnout trh, ale o které lidé stojí a které umožňuje lidem investovat do specializovaných znalostí s vědomím, že pokud přijdou o místo, pojištění jim dá čas a podporu pro nalezení nového místa odpovídajího jejich specializaci nebo pro získání specializace nové.
Povinné veřejné práce jdou proti smyslu tohoto pojištění, zrušení státní podpory v nezaměstnanosti zase proti realitě tržních selhání.
Text byl také publikován na bajgar.blog.ihned.cz .
Mach správně poukazuje na to, že podpora v nezaměstnanosti je vyplácena pouze na 5 měsíců a pod podmínkou toho, že nezaměstnaný předtím po 12 měsíců pracoval. Příjemci podpory v nezaměstnanosti tedy nejsou lidé dlouhodobě žijící z kombinace sociálních dávek a nezdaněných přivýdělků načerno ale lidé, kteří si platili sociální pojištění a nyní ho chtějí uplatnit. Dodal bych, že v prvním půlroce nezaměstnanosti potřebují lidé především čas shánět si práci a případně doplnit si kvalifikaci. Ve chvíli, kdy většina lidí začne potřebovat osvěžit schopnost pravidelnosti a spolehlivosti spojených s pracovním režimem, dávno už na podporu v nezaměstnanosti nemá nárok.
Potud dobré. Petr Mach ovšem pokročí k druhé části svého argumentu — nejlepší by bylo, kdybychom povinné veřejné pojištění v nezaměstnanosti zrušili úplně. Lidé budou mít větší čistou mzdu a pokud budou chtít, pojistí se u soukromé pojišťovny. To je hezká úvaha, ale špatná ekonomie. Důvod, proč tomu tak je, se nazývá "nepříznivý výběr" (adverse selection) a popsal ho v roce 1970 ekonom George Akerlof, který za svou analýzu v roce 2001 získal Nobelovu cenu.
Trh s pojištěním je specifický tím, že zákazníci (pojišťovaní) mají o hodnotě produktu, který kupují, výrazně lepší informace než prodejce (pojišťovatel). Pracovník ví, jaké jsou tržní vyhlídky jeho zaměstnavatele, nakolik je pro něj nepostradatelný a jak dobré vztahy má se šéfem. Tuší, jak specializované či obecné jsou jeho kvalifikace a pracovní zkušenost a jak obtížné by pro něj bylo najít si jinou práci. Ví také, jaká je jeho pracovní morálka a zda se v dohledné době chystá zaměstnání opustit. Pojišťovna nic z tohoto neví.
Lidé stojí o pojištění proto, že jsou rizikově averzní, neboli raději budou najisto o trochu chudší, než aby riskovali, že s malou pravděpodobností budou čelit podstatným finančním problémům. Za tuto jistotu jsou ochotni zaplatit, ale jen určitou cenu.
Pokud by stát nechal pojištění v nezaměstnanosti na dobrovolnosti a komerčních pojišťovnách, lidé, kteří by ztrátu zaměstnání v blízké době neočekávali, by si spočítali, že se jim pojištění nevyplatí. Mezi pojištěnými by tedy zůstali lidé se silně nadprůměrnou pravděpodobností ztráty zaměstnání. To by zvýšilo cenu pojištění a vyšší cena by přiměla další lidi ke zrušení svých pojistných smluv. "Rizikovost" zbývajících pojištěných by opět vzrostla, s ní cena a tak dále. Na konci tohoto začarovaného kruhu by žádné pojištění v nezaměstnanosti neexistovalo, a to přesto, že by většina lidí o pojištění stála.
Pro empirický důkaz toho, že soukromé pojištění v nezaměstnanosti není dobrý nápad, se stačí podívat do rozvojových zemí, kde státní sociální pojištění často chybí. Soukromé pojištění v nezaměstnanosti tam v žádné podstatné míře neexistuje, a to přesto, že bohatší část obyvatelstva by si ho mohla dovolit a že by o něj lidé stáli, jak je vidět z jejich snahy nahrazovat ho alespoň rodinnou a sousedskou výpomocí.
Podpora v nezaměstnanosti není založena na morální povinnosti státu postarat se, aby nikdo netrpěl nejtěžší chudobou. Tuto povinnost stát plní sociálními dávkami, které posílá například nezaměstnaným po vypršení pětiměsíční podpory. Podpora v nezaměstnanosti je pojištěním, které neumí nabídnout trh, ale o které lidé stojí a které umožňuje lidem investovat do specializovaných znalostí s vědomím, že pokud přijdou o místo, pojištění jim dá čas a podporu pro nalezení nového místa odpovídajího jejich specializaci nebo pro získání specializace nové.
Povinné veřejné práce jdou proti smyslu tohoto pojištění, zrušení státní podpory v nezaměstnanosti zase proti realitě tržních selhání.
Text byl také publikován na bajgar.blog.ihned.cz .
Žádné komentáře:
Okomentovat