(Vyvrácené) Argumenty pro státní maturitu

Téměř každý již vyslovil svůj názor na státní maturitu a je na čase, abych se připojil i já, tím spíše, že maturitu se rozhodli na jaře otestovat dva z mých sourozenců. K čemu státní maturiata bude dobrá? Doufal jsem, že odpověď na tuto otázku naleznu na jejím oficiálním webu, ale o smyslu celého projektu jsem tam nenalezl ani zmínku. Pokusím se tedy sám projít jeho nejčastěji zmiňované přínosy.

Výsledky státní maturity budou vysoké školy používat při přijímání studentů. Univerzity, které chtějí vybírat studenty na základě obecných standardizovaných testů, tak už dnes činí, například ve spolupráci se soukromou společností SCIO, jejíž testy se nesnaží zabít několik much jednou ranou a jsou od začátku navržené s cílem testovat uchazeče o vysokoškolské studium. Není důvod, proč by měl stát poskytovat službu, kterou již uspokojivě nabízí soukromý sektor.

Státní maturity umožní rozpoznat silné a slabé stránky českých středoškolských studentů a škol. K tomuto účelu by stačil přibližně 100krát menší vzorek studentů (1000 místo dnešních odhadem 100 000) a naopak by byla třeba co největší pestrost obsahu a způsobu testování (dnes je v celé zemi použitá jediná sada otázek).

Státní maturita umožní studentům a jejich rodičům srovnat kvalitu jednotlivých středních škol. Jestli se jednou mým dětem nepodaří získat stipendium na Eaton College a budu s nimi vybírat vhodnou střední školu v Česku, bude mě daleko více zajímat, jak inteligentní a inspirativní výuku a prostředí škola nabízí, než jak dobře její absolventi dopadají ve standardizovaných testech. Ondřej Hausenblas v Respektu navrhuje, aby si podobu maturity každá škola určovala sama, ale aby na internetu zveřejňovala zadané úlohy, ukázky jejich vypracování nejlepšími studenty a anonymně i všechny maturitní práce, včetně jejich ohodnocení a okomentování učiteli. Taková informace by mi poskytla cennější vhled do úrovně školy než číslo získané z centralizovaného testu. Současný výzkum v oblasti ekonomie rozvojových zemí ukazuje, že nejúčinnější způsob, jak zlepšit služby veřejných institucí, nejsou centrálně stanovené plány a předpisy, ale zvýšení jejich transparentnosti a potřeby zodpovídat se svým příjemcům svých služeb. Neplatí totéž i v případě českých škol?

Státní maturita zajistí, že všichni úspěšní absolventi středních škol budou splňovat jistý minimální standard. Úroveň znalostí vyžadovaná státní maturitou se nevyhnutelně musí přizpůsobit slabším školám a studentům. Slušné školy tedy tak jako tak nastaví laťku na stejnou úroveň nebo výše, než požaduje stát, a tento argument se jich netýká. Pro slabé školy státem požadovaný standard může být problém a pak je otázkou, co dál. Jedna možnost je odepřít slabším studentům maturitní diplom a zavřít školy, kde je takovýchto studentů hodně. Nemyslím, že tato možnost zvýší vzdělanost českého národa. Druhá možnost je zlepšit úroveň těchto studentů a škol natolik, že státem stanovené požadavky splní. Stanovování plánů ale samo o sobě nezvýší schopnost škol poskytovat kvalitní vzdělání. Krátkodobě může motivovat, dlouhodobě ale povede jen k tomu, že slabší školy budou svou omezenou pedagogickou kapacitu věnovat přípravě na specifický testový formát. Centralizovaná zkouška může pomoci rozpoznat slabé školy, test k tomuto účelu ale nemusí být spojený s maturitou a především není třeba každý rok. Jakmile jsou problémové školy rozpoznány, je třeba pracovat na jejich zlepšení, ne každý rok znovu testem omezovat svobodný rozvoj škol, jejichž studenti konzistentně v centralizovaném testu slaví úspěchy.

Přínosy státní zkoušky v dnešní podobě nenacházím. Jaké jsou její náklady? Zaprvé, není zadarmo. Zadruhé, a to především, vede k tomu, že způsob a obsah výuky centrálně diktují tvůrci testů, ne školy samotné. To nejen omezuje pestrost nabízeného vzdělávání a iniciativu škol, ale je i v rozporu s parlamentem schválenou vzdělávací politikou, podle které by školy měly mít více prostoru než dříve.

Zrušme státní maturitu (ale až po letošku, ať si brácha a ségra užijí).

Jsou bohatší lidé šťastnější?

Otázku z titulku tohoto příspěvku si často klade mnoho z nás, ale jen pár z nás si dá tu práci a pokouší se ji odpovědět za pomoci rozsáhlých dotazníkových šetření, kde dotazovaní na předložené stupnici hodnotí svůj pocit štěstí nebo životní spokojenosti. Zobrazený graf jsem nedávno zahlédl v Economistu a následně jsem na blogu Chrise Blattmana objevil odkaz na dva roky starý článek Betsey Stevensonové a Justina Woferse.
Graf i článek dokazují, že lidé v bohatších zemích jsou šťastnější. To je novinka, neboť až do vydání zmíněného článku výzkumy naznačovaly, že ačkoli v rámci jedné země jsou bohatší lidé šťstnější, v mezinárodním srovnání cesta ke štěstí přes bohatství (měřeno v HDP na obyvatele) nevede. Tento fakt (nazývaný Easterlinův paradox) vedl mnohé lidi k logické otázce: proč bychom měli usilovat o růst HDP, když nás nečiní šťastnějšími? Zobrazený graf je povzbudivý nejen pro ekonomy (kteří nyní nepřijdou o práci) ale i pro pracovníky v oblasti mezinárodního rozvoje, kterým dává naději, že jejich práce má smysl (pokud ovšem vede k růstu HDP, ale to je jiná otázka).

Zmíněný dotazníkový přístup má mnoho slabých míst. Nejpodstatnější z nich je podle mě fakt, že stupnice pro hodnocení štěstí řekněme od jedné do deseti nemá přirozenou absolutní interpretaci, nýbrž pouze interpretaci relativní. Při umisťování svého pocitu štěstí na stupnici tedy nevyhnutelně srovnáváme své štěstí se svojí představou o štěstí ostatních, což může vychýlit odhady vztahu mezi příjmy a štěstím oběma směry. Předpokládejme například, že movitější lidé jsou skutečně šťastnější. Bohdan Boháč je movitý a šťastný. Lidé jeho sousedé, kolegové a přátelé jsou ovšem přirozeně také movití, a tedy nadprůměrně šťastní. Je pravděpodobné, že se při vyplňování dotazníku nechá Bohdan neúměrně ovlivnit lidmi ze svého okolí a ze srovnání s nimi usoudí, že je jen průměrně spokojený se svým životem, byť v rámci celé společnosti je spokojený vysoce nadprůměrně. Vztah mezi příjmy a štěstím potom v datech nenajdeme, byť existuje. Předpokládejme nyní pro změnu, že takový vztah neexistuje. V tomto případě Bohdan Boháč má platinovou kreditní kartu, ale není o nic šťastnější než Jindra Vindra, který je bez Vindry. Bohdan Boháč v Respektu četl reportáž o těžkém životě chudých lidí. Jindra Vindra zase ze sledování televize dospěl k názorů, že kdesi daleko bohatí lidé ve svých vilách s bazény žijí dokonalé životy na úplně jiné úrovni štěstí, než si on dokáže představit. Když se Bohdana Boháče ale výzkumník zeptá, jak je spokojený se svým životem, odpoví že nadprůměrně, neboť mu leží v hlavě článek z Respektu. Jindra Vindra odpoví, že podprůměrně, neboť je sice spokojený, ale představuje si, že ne tak jak bohatí lidé. Vztah mezi příjmy a štěstím se v datech objeví i když neexistuje, stačí že v něj lidé věří.

Informativnější jsou dle mého názoru výzkumy, které kladou respondentům konktrétnější otázky než "ohodnoťte spokojenost se svým životem na stupnici od jedné do deseti". Takové konkrétnější otázky se mohou ptát na to, zda v přechozím dni či týdnu měli uspokojivý pocit z dobře odvedené práce, měli pocit, že život je skvělý, že věci se ubírají správným směrem, nebo naopak se nudili, byli naštvaní kvůli kritice jejich osoby nebo se cítili osamělí. Data založená na takovýchto otázkách jsou ale prozatím vzácná a například ve výše uvedeném článku nabízí méně přesvědčivé výsledky než "stupnicová" data.

Uvedené výzkumy otevírají i hlubší otázky než je úvodní otázka o vztahu štěstí a příjmů. Je štěstí tím, o co lidé usilují? A je štěstí tím, o co by lidé měli usilovat? Gary Becker, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, který se proslavil ekonomickou analýzou neekonomických oblastí jako je rodina či zločin, tyto otázky v komentářích k výše zmíněnému článku klade do ekonomického rámce. Ekonomové pracují s užitkem, který je lišácky definován jako "to, co lidé maximalizují ve svých rozhodnutích". Většina výzkumů o štěstí explicitně nebo tišše předpokládá, že ekonomický "užitek" a štěstí reportované v dotaznících jsou totéž. Je tomu ale tak? Proč potom tolik lidí činí rozhodnutí, která je činí nešťastnými? Jedním možným vysvětlením je omyl. Lidé činí rozhodnutí, od kterých očekávají štěstí, ale jejich očekávání se nenaplní. Gary Becker nabízí alternativní vysvětlení: štěstí je jenom jedním z faktorů, které vstupují do "užitkové funkce", faktorů, podle kterých se rozhodujeme a na kterých nám záleží. Někde jsem kdysi četl rozhovor s mužem, který roky pracoval s romskou mládeží z problémových rodin. Neviděl výsledky své práce, neviděl naději na změnu. Jeho práce mu přinášela více depresí než pocitu štěstí či uspokojení, přesto v ní pokračoval, neboť to považoval za správné. Pro něj možná užitková funkce kromě štěstí obsahovala boj za správnou věc, pro jiné z nás může obsahovat svobodu či sebepoznání. Svobodu či sebepoznání, u kterých jsem si vědomi, že nás neučiní šťastnými, ale přesto po nich toužíme a jsme ochotni pro ně ledacos obětovat. I část našeho štěstí.

Gary Becker argumentuje, že pokud je štěstí jen jednou z věcí o které usilujeme, Easterlinův paradox, podle kterého obyvatelé bohatších zemích nejsou šťastnější, nevede nutně k závěru, že růst HDP nemá smysl. Co když nás blohobyt nečiní šťastnějšími, ale dává nám svobodu rozhodovat o svých osudech? Mnozí z nás možná o svobodu, která nedává štěstí, nestojí. Mají ale právo činit toto rozhodnutí i za ostatní?

Konkurenční nositelé Nobelovy ceny Joseph Stiglitz a Amartya Sen ruku v ruce s iniciátorem Rozvojových cílů tisíciletí Jeffrey Sachsem či francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym dnes hlasitě kritizují HDP jako hlavní ukazatel národního blahobytu a volají po zavedení indikátorů měřících štěstí. V Bhůtanů již před nějakou dobou nahradili HDP Hrubým národním štěstím. Zvyšování bohatství by nemělo být jediným cílem pro žádného jednotlivce ani společnost. Jsme si ale jistí, že zvyšování štěstí by jediným je cílem být mělo? Problém HDP není, co měří, ale bezhlavost, s jakou se za ním často ženeme.

Bezhlavé maximalizování "hrubého národního něco" nikdy nepovede udržitelným směrem. Těžká rozhodnutí budeme muset činit znovu a znovu my sami.

Kočár do Vídně

Habermannův mlýn je důležitý film na důležité téma. Kachyňův kočár do Vídně z roku 1966 se věnuje podobnému tématu, ale stačí mu na to jeden les, dvě barvy a tři herci a narozdíl od Mlýna v něm Němci mluví ... německy. Vřele doporučuji.