Graf i článek dokazují, že lidé v bohatších zemích jsou šťastnější. To je novinka, neboť až do vydání zmíněného článku výzkumy naznačovaly, že ačkoli v rámci jedné země jsou bohatší lidé šťstnější, v mezinárodním srovnání cesta ke štěstí přes bohatství (měřeno v HDP na obyvatele) nevede. Tento fakt (nazývaný Easterlinův paradox) vedl mnohé lidi k logické otázce: proč bychom měli usilovat o růst HDP, když nás nečiní šťastnějšími? Zobrazený graf je povzbudivý nejen pro ekonomy (kteří nyní nepřijdou o práci) ale i pro pracovníky v oblasti mezinárodního rozvoje, kterým dává naději, že jejich práce má smysl (pokud ovšem vede k růstu HDP, ale to je jiná otázka).Zmíněný dotazníkový přístup má mnoho slabých míst. Nejpodstatnější z nich je podle mě fakt, že stupnice pro hodnocení štěstí řekněme od jedné do deseti nemá přirozenou absolutní interpretaci, nýbrž pouze interpretaci relativní. Při umisťování svého pocitu štěstí na stupnici tedy nevyhnutelně srovnáváme své štěstí se svojí představou o štěstí ostatních, což může vychýlit odhady vztahu mezi příjmy a štěstím oběma směry. Předpokládejme například, že movitější lidé jsou skutečně šťastnější. Bohdan Boháč je movitý a šťastný. Lidé jeho sousedé, kolegové a přátelé jsou ovšem přirozeně také movití, a tedy nadprůměrně šťastní. Je pravděpodobné, že se při vyplňování dotazníku nechá Bohdan neúměrně ovlivnit lidmi ze svého okolí a ze srovnání s nimi usoudí, že je jen průměrně spokojený se svým životem, byť v rámci celé společnosti je spokojený vysoce nadprůměrně. Vztah mezi příjmy a štěstím potom v datech nenajdeme, byť existuje. Předpokládejme nyní pro změnu, že takový vztah neexistuje. V tomto případě Bohdan Boháč má platinovou kreditní kartu, ale není o nic šťastnější než Jindra Vindra, který je bez Vindry. Bohdan Boháč v Respektu četl reportáž o těžkém životě chudých lidí. Jindra Vindra zase ze sledování televize dospěl k názorů, že kdesi daleko bohatí lidé ve svých vilách s bazény žijí dokonalé životy na úplně jiné úrovni štěstí, než si on dokáže představit. Když se Bohdana Boháče ale výzkumník zeptá, jak je spokojený se svým životem, odpoví že nadprůměrně, neboť mu leží v hlavě článek z Respektu. Jindra Vindra odpoví, že podprůměrně, neboť je sice spokojený, ale představuje si, že ne tak jak bohatí lidé. Vztah mezi příjmy a štěstím se v datech objeví i když neexistuje, stačí že v něj lidé věří.
Informativnější jsou dle mého názoru výzkumy, které kladou respondentům konktrétnější otázky než "ohodnoťte spokojenost se svým životem na stupnici od jedné do deseti". Takové konkrétnější otázky se mohou ptát na to, zda v přechozím dni či týdnu měli uspokojivý pocit z dobře odvedené práce, měli pocit, že život je skvělý, že věci se ubírají správným směrem, nebo naopak se nudili, byli naštvaní kvůli kritice jejich osoby nebo se cítili osamělí. Data založená na takovýchto otázkách jsou ale prozatím vzácná a například ve výše uvedeném článku nabízí méně přesvědčivé výsledky než "stupnicová" data.
Uvedené výzkumy otevírají i hlubší otázky než je úvodní otázka o vztahu štěstí a příjmů. Je štěstí tím, o co lidé usilují? A je štěstí tím, o co by lidé měli usilovat? Gary Becker, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, který se proslavil ekonomickou analýzou neekonomických oblastí jako je rodina či zločin, tyto otázky v komentářích k výše zmíněnému článku klade do ekonomického rámce. Ekonomové pracují s užitkem, který je lišácky definován jako "to, co lidé maximalizují ve svých rozhodnutích". Většina výzkumů o štěstí explicitně nebo tišše předpokládá, že ekonomický "užitek" a štěstí reportované v dotaznících jsou totéž. Je tomu ale tak? Proč potom tolik lidí činí rozhodnutí, která je činí nešťastnými? Jedním možným vysvětlením je omyl. Lidé činí rozhodnutí, od kterých očekávají štěstí, ale jejich očekávání se nenaplní. Gary Becker nabízí alternativní vysvětlení: štěstí je jenom jedním z faktorů, které vstupují do "užitkové funkce", faktorů, podle kterých se rozhodujeme a na kterých nám záleží. Někde jsem kdysi četl rozhovor s mužem, který roky pracoval s romskou mládeží z problémových rodin. Neviděl výsledky své práce, neviděl naději na změnu. Jeho práce mu přinášela více depresí než pocitu štěstí či uspokojení, přesto v ní pokračoval, neboť to považoval za správné. Pro něj možná užitková funkce kromě štěstí obsahovala boj za správnou věc, pro jiné z nás může obsahovat svobodu či sebepoznání. Svobodu či sebepoznání, u kterých jsem si vědomi, že nás neučiní šťastnými, ale přesto po nich toužíme a jsme ochotni pro ně ledacos obětovat. I část našeho štěstí.
Gary Becker argumentuje, že pokud je štěstí jen jednou z věcí o které usilujeme, Easterlinův paradox, podle kterého obyvatelé bohatších zemích nejsou šťastnější, nevede nutně k závěru, že růst HDP nemá smysl. Co když nás blohobyt nečiní šťastnějšími, ale dává nám svobodu rozhodovat o svých osudech? Mnozí z nás možná o svobodu, která nedává štěstí, nestojí. Mají ale právo činit toto rozhodnutí i za ostatní?
Konkurenční nositelé Nobelovy ceny Joseph Stiglitz a Amartya Sen ruku v ruce s iniciátorem Rozvojových cílů tisíciletí Jeffrey Sachsem či francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym dnes hlasitě kritizují HDP jako hlavní ukazatel národního blahobytu a volají po zavedení indikátorů měřících štěstí. V Bhůtanů již před nějakou dobou nahradili HDP Hrubým národním štěstím. Zvyšování bohatství by nemělo být jediným cílem pro žádného jednotlivce ani společnost. Jsme si ale jistí, že zvyšování štěstí by jediným je cílem být mělo? Problém HDP není, co měří, ale bezhlavost, s jakou se za ním často ženeme.
Bezhlavé maximalizování "hrubého národního něco" nikdy nepovede udržitelným směrem. Těžká rozhodnutí budeme muset činit znovu a znovu my sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat