Desetikoruna

Procházím odjezdovou halou Hlavního nádraží v Praze. Postarší bezdomovec mě požádá o desetikorunu, prý má hlad. Nějaký peníz navíc bych rozhodně našel, ale nechci se zdržovat, tím méně s neznámým člověkem v otrhané šusťákovce. Pokračuji v chůzi. Hlodají ve mně výčitky svědomí, ale což, vždyť si za to může sám. Kdyby pracoval, nepil, zasloužil si podporu rodiny, přátel či známých, neskončil by tady. A konec konců, copak nemáme stát dávkami oplývající?

V Jižní Africe je již těžší tvrdit, že lidé prosící o groš si za svou situaci můžou sami. Mimča si nevybírají, zda se narodí do státem režírovného rasistického útlaku, jaký zde ještě donedávna panoval. Možná je na čase zamyslet se, jestli způsob, jakým omlouvám svou skoupost, není záložený vedle racionální úvahy ještě na něčem jiném. V dalším článku z webu "Nejsi až tak chytrý" nabízí vysvětlení. V šedesátých letech Melvin Lerner zorganizoval pokus, v kterém skupina lidí pozorovala ženu, jak řeší hlavolamy a vždy, když udělá chybu, dostane šok. Na konci experimentu měli lidé ženu ohodnotit. Mnoho z nich neúměrně skutečnosti zkritizovalo její charakter i vzhled. V jiném experimentu dva muži řešili tytéž hlavolamy a na konci experimentu náhodně vybraný muž obdržel velký obnos peněz. Diváci věděli, že peníze byly přiděleny náhodně, přesto na konci experimentu ohodnotili obdarovaného muže jako chytřejšího, talentovanějšího a produktivnějšího.

Co když máme hluboko v sobě potřebu věřit, že svět je spravedlivý, věřit, že poctiví, chytří a pracovití lidé budou odměněni a líní a hloupí špatně skončí? Pokud se počítáme do první skupiny (a kdo ne?), má taková víra své výhody: poskytuje pocit bezpečí a dává nám dojem, že nejsme poctiví, chytří a pracovití nadarmo. Je ale svět spravedlivý? A pokud ne, nečiní nás falešné přesvědčení o jeho spravedlnosti necitlivé a nepřipravené na vlastní budoucnost?

Proč mi Bergman leží v šuplíku a už zase večeřím bůček

Když jsem nedávno v kanceláři dochroupal polední toust, nechtělo se mi hned zpátky k farmaceutickému průmyslu v Keni. Tak si říkám, Keňa počká, deset minut si něco přečtu a pak do toho skočím. Uplynulo deset minut a ... říkám si že Keňa počká, odložil jsem práci o dalších deset minut ... Keňa nakonec čekala pěkně dlouho, zato jsem přečetl zajímavý článek o -- odkládání, odsouvání věcí, do kterých se nám nechce.

Z minulé zkušenosti vím, že náročné, umělecké filmy (v průměru) ve mně zanechají silnější dojem, hlubší emoce a pozměněnější náhled na život než nezávazné komedie či akčňárny. Také chci náročné filmy sledovat, abych se vzdělával a mohl si hrát na intelektuála - hodí se to k mým sakům. Když ve městě uvidím Levné knihy, zaskočím většinou dovnitř podívat se, co nového mají od Feliniho a Bergmana. Když mám ale volný večer a otevřu skřínku s DVD, neomylně šáhnu Lásce nebeské nebo Gladiátorovi, ne pod Bergmanově dramatu Fanny a Alexandr, které osamoceně leží na dně už nejméně pět let. Cítím, že by bylo moudřejší shlédnout Bergmana, ale když já jsem zrovna dneska unavený a chci se uvolnit a potěšit, na Bergmana se podívám o víkendu.

Myslím si, že z několika důvodů není správné jíst přespříliš masa. Včera jsme byli s tátou na pizze. Jakou jsem si dal? S kuřetem tandoori. Příště si dám bez masa, ale dneska jsem ani pořádně neobědval a při slově "kuře" se mi sbíhaly sliny.

Moje studium a práce už několik let z osmdesáti procent sestává z komunikace s procesorem a harddiskem počítače. Z rozhovoru o farmaceutikách v Keni, modelech ekonomického růstu či čemkoli jiném, co je zrovna plánovanou náplní mé činnosti, nás ale neustále něco vyrušuje. Potřeba prohlédnout email a facebook, zkontrolovat zprávy či podívat se, jestli už není na trhu nový fotoaparát řady G od Panasonicu (je, o minulého týdne). Večer co večer si pak vyčítám, že jsem udělal méně práce, než jsem chtěl a mohl. Večer co večer se zaříkávám, že zítra už budu zodpovědný, nebudu utíkat od práce a ve 4 budu moci opustit kanceláře s pocitem dobře odvedené roboty. A další den vše jako den předešlý.

Výše jsem uvedl několik příkladů z mého života. Někomu bude bližší příklad novoročních předsevzetí o hubnutí či pilném studiu angličtiny. Někomu rozhodnutí, že "příště už přijde na schůzku včas". Všechny případy mají společné jádro: při přemýšlení o budoucnosti, s odstupem, chceme něco, ale když se budoucnost stane přítomností, chceme najednou něco jiného. Jsme časově nekonzistentní.

Špatná morálka při výuce angličtiny nebo výběr lehkých filmů s lehkými dívkami a těžkými hrdiny nás ovlivní jen v omezené míře. Nízká efektivita v práci už ale například může mít dalekosáhlé důsledky pro náš úspěch, finance a sebeúctu. Výše zmíněný článek popisuje experiment provedený Walterem Mischelem v 60. a 70. letech na Stanfordu. Děti ve věku pět let (plus mínus šest let, já to moc nepoznám) byly o samotě posazené k jedinnému stolu v prázdné místnosti. Na stůl výzkumnice položila maršmeloun a řekla dítěti, že pokud vydrží nějakou dobu (myslím, že to byla hodina) aniž by maršmeloun snědl, dostane další. Když maršmeloun dítě před limited snědlo, zazvonilo na zvonek, a experiment pro něj skončil.

Výzkumníci děti sledovali mnoho let po experimentu, během studia a pak zaměstnání. Ukázalo se, že "netrpělivé" děti, které brzy maršmeloun snědly a zazvonily na zvonek, měly později častěji problémy s chováním. Ziskaly méně bodů v přijímačkách na vysokou. Nezvládaly stresové situace a obtižně udržovaly přátelství. Experiment ukázal, že schopnost ovládat se, "být trpělivý", je úzce spjatá s životním úspěchem.

Pojmenovali jsme problém. Kde hledat řešení? I tady odpověď naznačuje "maršmelounový" experiment. Děti které vydržely s nesnědenou sladkostí sedět až do konce se od těch nedočkavých nelišily inteligencí, silou vůle, disciplinovaností nebo nechutí k sladkému, ale schopností vymyslet si malé triky, jak odpoutat svou pozornost od pěnového cukru položeného na desce stolu. Koukaly na zeď místo stolu. Poklepávaly si nohou. Dokázaly přemýšlet o sobě v budoucnosti. Uvědomily si, že když si za deset sekund čichnou k maršmelounu, za patnáct sekund ho budou mít celý v puse a za dvacet sekund budou zvonit na zvonek.

Ve výše zmíněném článku píší, že pointa je přijmout, že nynější já není osoba, která bude zítra vybírat ve skříňce film na večer; to bude zítřejší já - osoba, které není hodno věřit. Zítřejší já to vzdá, pustí si Pravou blondýnu a pak se zpětně bude stydět a připadat si slabé. Je nutné, aby nynější já převezlo zítřejší já a přimělo je udělat to, co je správné pro obě já.

Podle mě ale trik není uvědomit si, že film bude zítra vybírat zítřejší já, rozdílné od dnešního já. Právě naopak. Trik podle mě je uvědomit si, že zítřejší já bude úplně stejné jako dnešní já. Bude si chtít pustit Pravou blondýnu a zároveň bude doufat, že pozítřejší já si pustí Bergmana. Pointa je ale stejná. Je nutné, aby dnešní já na to zítřejší nějak vyzrálo. Jak na to?

U filmů to ještě není tak složité, alespoň dokud vše nesledujeme online na internetu. Stačí když dnešní já zajistí, aby doma nebylo nic jiného než Sedmá pečeť a Mlčení. Pokud se zítřejší já bude chtít podívat na film, Bergmanovi neunikne. Nebo si dnešní já může rovnou předem koupit lístky do Kina Art. Když už jsme za to zaplatili, tak půjdem, i když je to Bergman, ne?

Co s masem? Začal bych tím, že nebudu žádné kupovat do ledničky. S restauracemi už je to horší. Lze jít do vegetariánské jídelny. A také lze nechat kamaráda, aby za vás objednal.

A s rozptýlením u práce je to ještě těžší. Existují programy, které umožňují dočasně blokovat vybrané stránky. A co otočit monitor tak, aby na něj viděli všichni kolegové včetně šéfa?

Uvědomění si, že je potřeba už dnes vhodně tvarovat prostředí pro své zítřejší já, je nepochybně krokem vpřed od slepého doufání, že v zamlženém „zítra“ budu zničehonic soustředěný, efektivní a zásadový, ne roztržitý, mátožný a ústupky dělající jako dnes. Zde článek, od kterého jsem se odrazil na začátku tohoto příspěvku, končí. Mě ale stále leží v hlavě otázka, zda můžu změnit svůj život, aniž bych změnil sám sebe. Zda přechytračení zítřejšího já není jen zástupným řešením vhodným pro menší a jasně pojmenovatelné problémy. Zda se u hlubších (a pravděpodobně podstatnějších) problémů nakonec stejně nebudu muset spolehnout na sílu své vůle. Dokud ale ve vaně nezvolám heuréka, vana přetéká, a nevymyslím, jak se změnit a posílit svou vůli, budu se uchylovat ke každé záludnosti v boji se svým zítřejším já.

Okénko do Mysového Města a okolí

zde

Polední trocha poezie na téma rozvojových pracovníků

The Development Set is bright and noble
Our thoughts are deep, our vision global;
Although we move with the better classes
Our thoughts are always with the masses.

Ross Coggins