Procházím odjezdovou halou Hlavního nádraží v Praze. Postarší bezdomovec mě požádá o desetikorunu, prý má hlad. Nějaký peníz navíc bych rozhodně našel, ale nechci se zdržovat, tím méně s neznámým člověkem v otrhané šusťákovce. Pokračuji v chůzi. Hlodají ve mně výčitky svědomí, ale což, vždyť si za to může sám. Kdyby pracoval, nepil, zasloužil si podporu rodiny, přátel či známých, neskončil by tady. A konec konců, copak nemáme stát dávkami oplývající?
V Jižní Africe je již těžší tvrdit, že lidé prosící o groš si za svou situaci můžou sami. Mimča si nevybírají, zda se narodí do státem režírovného rasistického útlaku, jaký zde ještě donedávna panoval. Možná je na čase zamyslet se, jestli způsob, jakým omlouvám svou skoupost, není záložený vedle racionální úvahy ještě na něčem jiném. V dalším článku z webu "Nejsi až tak chytrý" nabízí vysvětlení. V šedesátých letech Melvin Lerner zorganizoval pokus, v kterém skupina lidí pozorovala ženu, jak řeší hlavolamy a vždy, když udělá chybu, dostane šok. Na konci experimentu měli lidé ženu ohodnotit. Mnoho z nich neúměrně skutečnosti zkritizovalo její charakter i vzhled. V jiném experimentu dva muži řešili tytéž hlavolamy a na konci experimentu náhodně vybraný muž obdržel velký obnos peněz. Diváci věděli, že peníze byly přiděleny náhodně, přesto na konci experimentu ohodnotili obdarovaného muže jako chytřejšího, talentovanějšího a produktivnějšího.
Co když máme hluboko v sobě potřebu věřit, že svět je spravedlivý, věřit, že poctiví, chytří a pracovití lidé budou odměněni a líní a hloupí špatně skončí? Pokud se počítáme do první skupiny (a kdo ne?), má taková víra své výhody: poskytuje pocit bezpečí a dává nám dojem, že nejsme poctiví, chytří a pracovití nadarmo. Je ale svět spravedlivý? A pokud ne, nečiní nás falešné přesvědčení o jeho spravedlnosti necitlivé a nepřipravené na vlastní budoucnost?
Žádné komentáře:
Okomentovat