Kdo ví nejlépe, co pro studenty dobré jest?

Článek "Učňák jménem česko" v minulém čísle Respektu se věnuje snahám průmyslových svazů a některých krajů zvýšit počet absolventů učilišť a odborných středních škol na úkor gymnázií. Argument protagonistů těchto snah je, že firmám  chybí vyučení dělníci. Autorka článku Hana Čápová tyto tendence naopak kritizuje, učiliště podle ní nabízí příliš úzkou kvalifikaci, jejíž majitelé čelí riziku, že si v případě změn na trhu práce nebo v některých případech i krachu jedinné fabriky obtížně budou hledat nové zaměstnání. Průmyslové svazy i jejich kritičku spojuje jedna věc: řeší, do kterých oborů by měl stát poslat více studentů. Opomíjejí přitom možnost, že studenti sami nejlépe vědí, jaký chtějí žít život a jaké vzdělání jim k němu pomůže.
Střední školství je v České republice z velké většiny státní a zdarma. To má své důvody. Vedle tradice se tak stát snaží zajistit, že nabízené vzdělání má přiměřenou kvalitu a že šanci ho získat má každý mladý člověk stejnou, bez ohledu na příjmy své rodiny a ochotu svých rodičů investovat do jeho vzdělání. Fakt, že vzdělání nechceme přenechat volnému trhu ale ještě neznamená, že stát ví lépe než studenti, co je pro ně dobré.
Je pravda, že stát může mít ve srovnání se studenty lepší informace o situaci o trhu práce, tedy o šanci najít zaměstnání a očekávané mzdě absolventů jednotlivých oborů. Pak je ale řešením studentům tyto informace předat. Ať stát připraví přehledný webový portál, kde si zájemci o středoškolské studium budou moci zjistit, jaké jsou jejich vyhlídky, když si zvolí tu či onu školu. S orientací v dostupných informacích by studentům mohli pomoci k tomu určení učitelé.
Vzdělání ale NENÍ pouze nástojem pro nalezení dobře placené práce. Kvalitní vzdělání zvyšuje kvalitu lidského života v mnoha dalších směrech: prohlubuje schopnost vnímat a přemýšlet, zlepšuje umění komunikovat, nabízí témata k zajímavým rozhovorům a posiluje touhu rozvíjet se a růst. Ať už jsem v práci, v hospodě s kamarády nebo v kině, můj prožitek bude hlubší, pokud mám širší rozhled, jehož důležitým determinantem je vzdělání. U mnoha lidí takové přínosy vzdělání převáží ty kariérní. Takovéto přínosy vzdělání navíc fungují jako služba dalším lidem. Copak není (v průměru) zajímavější povídat si se vzdělanými než nevzdělanými lidmi? Podstatné je, že takovéto přínosy vzdělání stát ani průmyslové svazy nezměří, posoudí je pro sebe pouze každý sám, nanejvýše s pomocí své rodiny, přátel a učitelů.
Jak má tedy stát určit, které obory omezit a které posílit? Nechť posílí ty obory, o které je zájem, a omezí ty, o které nikdo nestojí. Poptávka ať určuje nabídku, nikoli naopak. A pokud má stát pocit, že studenti nemají pro zodpovědné rozhodnutí dostatek informací, ať jim informace dodá.