Univerzity podruhé, tentokrát bez triček

Caroline Hoxby v Oxfordu o různých tématech spojených se vzděláním přednášela tři večery po sobě. V pondělí se věnovala algoritmům pro efektivní rozřazování studentů na střední školy a v úterý popsala fungování špičkových amerických univerzit jako formu venture kapitalismu. Ve středu představila empirický výzkum naznačující, že konkurenční prostředí v kombinaci s autonomií zvyšuje kvalitu univerzit. Její přednáška vycházela z nedávného článku, který napsala společně s několika kolegy z USA a Evropy.

Kvalitu univerzit Hoxby a spol měří někde podle Šangajského žebříčku 500 světových univerzit a jinde podle citací výzkumných publikací v hlavních vědeckých disciplínách. O autonomii a konkurenčním tlaku argumentují, že dává smysl se na ně dívat pouze společně a že v realitě také většinou jdou ruku v ruce. Je zbytečné vytvářet konkurencí incentivy ke zvyšování kvality, pokud univerzity nemají volné ruce k tomu, aby na ně reagovaly, a na druhé straně autonomie bez konkurenčního tlaku povede k plýtvání zdroji spíše než zlepšení. Za společné znaky konkurenčnosti a autonomie univerzit výzkumníci berou schopnost určit si obsah výuky, možnost samostatně si vybírat studenty (např. v Irsku studenty alokuje centralizovaný mechanismus), volné ruce při výběru akademického personálu (neplatí např. ve Francii a Itálii), decentralizované určování platů a možnost stanovit různé platy pro stejnou pozici a množství zkušeností (schopnost soutěžit o špičkové akademiky), absenci povinnosti mít rozpočet schválený vládou, nízký podíl financování, který tvoří základní alokace z vládních zdrojů a vysoký podíl financování ze soutěžních grantů. Data pro evropské školy získali z dotazníkového šetření mezi vedením škol, data za americké školy jsou z veřejných zdrojů a pokrývají období od roku 1950 až do současnosti.
První z výše uvedených grafů ukazuje korelaci mezi autonomií a umístěním v žebříčku pro evropské univerzity, druhý pro veřejné univerzity ve Spojených státech. Tyto korelace jsou zajímavé, ale můžou mít i jiná vysvětlení než příčinný vztah, kde větší autonomie vede k větší kvalitě. Proto autoři zkoumají, jak efektivně různě autonomní univerzity využívají náhlých zvýšení finančních prostředků z důvodů, která pravděpodobně nemají na kvalitu univerzit vliv jiný než právě skrz příliv financí. Jedná se jednak o příchod obyvatel z blízkosti univerzity do centrální komise přidělující granty a druhak o smrt mecenášů, kteří univerzitě odkázali část svého mění. Ukazuje se, že autonomější univerzity daleko efektivněji promítnou nově získané zdroje do kvalitnějšího výzkumu podle počtu citací.

Zde už o vztahu příčina následek lze hovořit, byť je třeba mít na paměti, že schopnost využít nárůst finančních zdrojů je něco jiného, než schopnost využívat efektivně všechny své zdroje, staré i nové. Lze si představit, že autonomější univerzity budou pružněji reagovat na změny ve svém rozpočtu, i kdyby v průměru efektivnější nebyly.

Popsaný výzkum má i další omezení. Šangajský žebříček univerzit zachycuje pouze kvalitu výzkumu, ne výuky, a má absurdně úzká kritéria, kde 30% váhy v něm patří Nobelovým cenám absolventů a profesorů, 20% dohromady dvěma nejprestižnějším žurnálům v přírodních vědách, 20% společenským vědám a jen 20% pokrývá kvalitu výzkumníků, kteří mohou být z jiných disciplín. Navíc žebříček silně zvýhodňuje velké instituce. Není mi jasné, proč autoři nepoužili žebříčky, které mají širší záběr a snaží se zachytit i kvalitu výuky.

Přestože výzkum rozhodně není nezvratným důkazem o tom, že vyšší autonomita je klíčem k lepším univerzitám, ukazuje tímto směrem. Co na to české univerzity? Rád bych rozuměl jejich řízení a financování lépe, než mu rozumím nyní, ale hádám, že z kritérií hodnocených ve výzkumu mají volné ruce při výběru studentů a členů fakulty a při určování osnov. Na druhou stranu platy akademiků jsou stanovené centrálně a odvíjí se (nepočítaje granty) především od akademické hodnosti a zkušeností a většina rozpočtu přichází od státu. Nevím, kolik prostředků pochází ze soutěžních grantů a zda stát schvaluje rozpočet (tipuji, že ne).

Ve světle výzkumu se zdá, že školné, které by si žádanější univerzity mohly stanovit výše než méně populární instituce, by mohlo vytvořit konkurenční tlak na zvýšování kvality. Není mi ale jasné, jak by v tomto směru pomohlo jednotné školné. Vedle nekonečných debat o školném bychom si měli klást následující dvě otázky: Jaké další nástroje máme k dispozici pro vytvoření konkurenčního prostředí ve vyšším vzdělávání? A zavedeme-li (skrz školné či jinak) konkurenci, budou mít školy dostatek prostoru k tomu, aby na vzniklé incentivy reagovaly?