V ideálním světě by se příslušníci různých vědních disciplín lišili pouze předmětem studia a metodologií a ideologie či hodnotové soudy by v jejích úvahách buď nehrály roli, nebo alespoň byly podobně zastoupeny ve všech disciplínách. Mluvím především o společenských vědách a humanitních oborech. Lidé s rozdílným vzděláním by snadněji komunikovali a v případě nesouhlasu u některých otázek by alespoň věděli, že neshody nepramení z rozdílných výchozích bodů a hodnotových soudů ale z rozdílné metody analýzy, a mohli by společně pátrat po zdroji tohoto nesouladu a chybě v argumentaci jedné nebo druhé strany či obou.
Ve skutečnosti hodnotové soudy JSOU silně korelované s oborem vzdělání, byť je otázkou, do jaké míry člověk se vzděláním v dané discilíně přijímá spojený ideologický obsah a do jaké míry naopak lidé s určitými názory sami konvergují k příslušným vědeckým displínám. Kupříkladu zatímco ekonomové ve většině případů (rozhodně ne ve všech!) zastávají liberální názory na mezinárodní obchod, podporují přítomnost prvků soukromého sektoru ve zdravotnictví a školství a jsou zastánci nižšího přerozdělování, výrazně vyšší část sociologů by byla k volnému obchodu kritická, v mnoha směrech se více spoléhala na stát a podporovala vyšší přerozdělování.
Koncept, který je dle mého u jádra mnoha zapálených debat mezi ekonomy a neekonomy je teorie projevené preference. Zatímco v ekonomii patří ke konceptům základním, myslím, že velká většina neekonomů o něm minimálně pod uvedeným jménem nikdy neslyšela. Základní myšlenka za teorií projevené preference je jednoduchá, což ostatně platí o většině základních konceptů "ekonomické ideologie": pokud by si někdo mohl vybrat hrušku nebo jablko a vybral si hrušku, pravděpodobně má pro něj hruška větší hodnotu než jablko. Nebo převedu-li jablko na peníze: pokud si mohl vybrat hrušku nebo deset korun a vybral si hrušku, hruška má pro něj hodnotu minimálně 10 korun.
Do důsledku teorii projevené preference dovádí například Charles Kenny ve svém
článku o přínosu televize pro rozvojové země. Jeho výpočet by v modifikované podobě mohl vypadat následovně. Nejpopulárnějším seriálem v rozvojových zemích je Pobřežní hlídka. Na vrcholu slávy ji na celém světě sledovala více než miliarda diváků, jako počet shlédnutí průměrného dílu diváky v rozvojových zemích vezměme 500 miliónů. Počítejme denní příjem na osobu rovný dvěma dolarům, což při osmihodinové pracovní době činní 25 centů na hodinu. Mnozí lidé na svůj výdělek pracují více než 8 hodin za den, ale většina lidí zase nepracuje 7 dní v týdnu, což tento efekt přibližně vyrovná. I někteří lidé s nižším příjmem mají televizi a obdivují Pamelu Anderson, ale je rozumné předpokládat, že většina diváků v rovojových zemích má příjem vyšší, výpočet tedy pracuje spíše s dolní hranicí pro odhad hodinové mzdy průměrného diváka Pobřežní hlídky v rozvojových zemích*.
Každý z půl miliardy lidí by si mohl za hodinu vydělat 25 centů, raději ale tuto hodinu stráví sledovaním Pobřežní hlídky. Podle teorie projevené preference si tedy sledování seriálu považuje stejně nebo více než 25 centů. Tato suma krát 500 000 000 krát 242 dílů dává dolní odhad hodnoty Pobřežní hlídky pro obyvatele rozvojových zemí 30,2 miliard dolarů. Pro srovnání, celkový roční objem zahraniční rozvojové pomoci uvedený Kennym je 60 miliard. Vezmeme-li v úvahu, že mnoho z těchto peněz skončí v kapsách západních firem a konzultantů a mnoho je utraceno na věci, o které obyvatelé rozvojových zemí ve skutečnosti nestojí, skutečný dopad rozvojové pomoci na spotřebu se může rovněž blížit 30 miliardám. Jedná se o roční sumu, zatímco zmíněných 242 dílů Pobřežní hlídky bylo vysíláno během nějakých deseti let. Rozložíme-li přínos Pobřežní hlídky do deseti let, získáme její roční dopad 3 miliardy dolarů ve srovnání s 30 miliardami pro globální rozvojovou pomoc. Co ale kdybychom do analýzy přidali Knight Ridera (další legendární role Davida Haselhoffa, dodnes vysílaná v minimálně v Jižní Africe), Přátele, Dallas a třeba Chcete být milionářem? (Esmeraldu vynechávám, neboť spíše než rozvojovou pomocí ze západu je výsledkem aktivního soukromého sektoru ve třetím světě.) Hádám, že úroveň rozvojové pomoci by rychle byla překonána.
Srovnání hodnoty opálených záchranářů k hodnotě rozvojové pomoci je možné kritizovat na mnoho způsobů, toto ovšem není článek o rozvojové pomoci ale o projevené preferenci, zaměřme se tedy na první výpočet. Podobně jako tento výpočet, i většina ekonomické teorie je založená na předpokladu, že lidé sami nejlépe vědí, co chtějí, a že preference jednotlivců jsou jedinným platným měřítkem hodnoty. Z toho pak vyplývá, že snahy měnit jejich preference jsou morálně přinejmenším sporné, a snahy jejich preference ignorovat jednoznačně nemorální. Ve světle takovéto argumentace se nelze divit, že ekonomové nejsou nadšení ze zákazu klasických žárovek, neví, proč dotovat vysílání klasické hudby na veřejnoprávní televizi, a volají po zavedení školného na vysokých školách. Pokud se lidem vyplatí úsporné žárovky, koupí si je, a pokud si je nekoupí, asi o úsporné žárovky nestojí. Pokud se jim líbí klasická hudba, zaplatí si za ni. Pokud nikdo nebude ochotný platit za placený kanál s vážnou hudbou nebo vstupenky na koncerty, asi vážná hudba nemá takovou hodnotu, jak si myslíme. Pokud si cení vzdělání, ať už pro jeho vliv intenzitu prožívání nebo na budoucí příjmy, bude si za něj ochotný zaplatit. Pokud za něj platit nechce, asi by u něj prostředky vynaložené na vzdělání byly špatně investované, i kdyby je stát pokryl. Že někteří lidé na koncerty či vzdělání nemají? Dobře, zdaňme bohaté a dejme chudým peníze, ať je utratí, za co chtějí, a zlepšeme nabídku studentských úvěrů, spíše než abychom dotovali věci, které lidé možná chtějí, dost možná ale také nechtějí.
I v rámci hlavního proudu ekonomie by se samozřejmě našly argumenty pro zákaz žárovek nebo dotování vážné hudby a proti školnému. Tyto argumenty ale budou relativně specifické a budou hovořit o negativních a pozitivních externalitách, veřejných statcích či neschopnosti jednotlivců diverzifikovat riziko. Neekonomové proti tomu do takových detailů nepůjdou. Eko-žárovky jsou ekologičtější než klasické a dost možná se i vyplatí, tak proč kupovat ty klasické? Mozart má holt větší hodnotu než Ewa Farna, a když nám zavřou Národní, bude to škoda. Vzdělání je důležité.
Možná se zdá, že straním ekonomickým argumentům a zesměšňuji přístup neekonomů. To není mým úmyslem. Dodám tedy, že z předpokladu, na kterém je postavená ekonomická argumentace, vyplývá, že půjdu-li po mostu a vedle mě bude chtít sebevrah skočit dolů, nejen, že mu nebudu bránit, nebudu mu ani domlouvat. Sám ví, co je pro něj dobré. A až skočí, budu mít radost, že se bližnímu podařilo svobodně realizovat své preference.
Silnou stránkou ekonomického přístupu je do jisté míry rozkouskované rozdělení informací o světě mezi jednotlivce. Ne všichni ví všechno, spíše všichni ví velmi málo. A nejvíce toho většinou ví o sobě samých, více, než o nich ví jiní. Zákazník v samoobsluze bude znát tvar a stupeň křupavosti bochníku chleba, po kterém touží, s vyšší pravděpodobností než úředník v Bruselu. Tento argument zaznívá často, ale dá se i otočit naruby: úředník v Bruselu zabývající se celý život hygienickými normami budou s vyšší pravděpodobností než zákazník samoobsluhy vědět, které sloučeniny olova rozhodně nepatří do receptury na bochník Šumavy, a je irelevantní, že nikdy nebyl na Šumavě.
Nedokonalý či nákladný přístup k informacím může tedy hrát na obě strany. Domnívám se ale, že podstata problému leží někde jinde. Ekonomický přístup bere jako zdroj hodnoty preference člověka, přičemž člověk se v tomto přístupu snaží své preference realizovat v rámci množiny možností ohraničených od množin jiných lidí vlastnickými právy a společně ustanovanými pravidly. Pokud mám chuť projít se po trávníku, je dobré, pokud se po něm projdu, pokud to ovšem není trávník souseda, který nerad lidi na svém trávníku. Pokud sousedovi vezmu čepici, je to špatné, neboť zasahuji do množiny souseda. Pokud ale utrhnu ocas ještěrce, která žádnému člověku nepatří a na které žádnému člověku nezáleží, je to dobré, neboť realizuji své preference a nebráním v tom žádnému jinému člověku. Člověkostředný pohled se již neptá, zda nenarušuji množinu monžností ještěrky. Ještěrka je předmětem, ne aktérem, analýzy, žádná množina jí tedy není přidělena.
Pokud naopak ještěrce přisoudím jistou svéprávnost a statut jako zdroj hodnoty, byť výrazně menší než v případě lidí, vzal jsem lidským jednotlivcům v otázce zdroje hodnoty výlučnost, zbořil jsem myšlenkový konstrukt se vzájemně si rovnými lidmi pohybujícími se v rámci vlastnických práv a ustanovených pravidel a nahradil jsem jej představou světa, kde preference lidí i ještěrek hrají roli a tato role je různě velká. Pokud preference dvou různých aktérů analýzy (člověka a ještěrky) mají význam jako zdroj hodnoty a tento význam je různě velký, nic nebrání tomu, aby se i lidé mezi sebou lišili významem svých preferencí jako zdroje hodnoty. Nic nebrání tomu, aby preference oxfordského profesora estetiky byly silnějším zdrojem hodnoty než preference vášnivého čtenáře časopisu Quo. Nic nebrání opačnému případu. A nic nebrání tomu, aby ultimátním zdrojem hodnoty byly preference Milana Knížáka a na nikom jiném nezáleželo.
Otázkou je, co určuje, na čích preferencích záleží. Víra? Bůh? Morálka? Hlasování? Odpověď neznám. Tvrdím jen, že základní předpoklad mikroekonomie je opřený o představu, že zdrojem hodnoty jsou lidé, pouze lidé a všichni lidé stejnou měrou. Tvrdím dále, že taková představa je zcela arbitrárním soudem. A tvrdím, že zdánlivá absence hodnotových soudů, která ekonomii dává dojem analytické elegance a mnohé ekonomy neodolatelně přitahuje, je ... skutečně pouze zdánlivá.
Co z mé amatérské exkurze do světa etiky, estetiky a esoteriky vyplývá? Neupalujte mě v přesvědčení, že mě plameny světa zachrání před plameny pekla, a že tedy jednáte v mém zájmu. Pokud na mostě potkáte potenciálního sebevraha, vezměte ho na pivo a bezostyšně mu změňte preference. Buďte citliví k preferencím lidí i ještěrek. A konečně, poslouchejte Mozarta a neváhejte pouštět ho svým dětem před spaním, alespoň do věku, kdy se naučí ovládat wifi a ve skříni najdou vaše staré CD Ewy Farne.
*Kenny počítá s řádově vyšším odhadem hodinové mzdy - 2.8 dolaru - jeho výpočet ale vychází z relativně vysokého HDP na osobu, nebere v úvahu, že část HDP skončí ve státní pokladně, a také nebere v potaz, že lidé s nejvyššími hodinovými příjmy, kteří táhnou průměrný příjem nahoru (vzdělaní muži v produktivním věku na řídících pozicích), budou pravděpodobně méně náruživými diváky Pobřežní hlídky než jiné části populace - děti, staří, ženy v domácnosti, nezaměstnaní - i když s ohledem na tu Pamelu si nejsem úplně jistý.
