O banánech a společenském statutu

"...I Okoye byl muzikant. Hrál na ogene. Ale na rozdíl od Unoky nebyl neúspěšným mužem. Měl velkou stodolu plnou jamu a měl tři manželky. A teď měl získat hodnost Idemili, třetí nejvyšší hodnost v zemi. To s sebou neslo velmi nákladný obřad a on proto sbíral dohromady svůj majetek..."

"...Když Unoka zemřel, stále byl bez jakékoli hodnosti a k tomu byl těžce zadlužen. Jaký div, že se za něj jeho syn Okonkwo styděl! Naštěstí lidé o muži soudili podle jeho vlastního jmění, ne podle jmění jeho otce. Nebylo pochyb, že Okonkwo byl zrozen pro velké věci. Stále byl mladý, ale již získal slávu jako nejzdatnější zápasník ze všech devíti vesnic. Byl zámožným hospodářem , měl dvě sýpky plné jamu a zrovna si vzal třetí manželku. K tomu všemu měl navíc dvě hodnosti a prokázal mimořádnou udatnost ve dvou válkách s jinými klany. Ačkoli Okonkwo byl stále mladý, byl již jedním z největším mužů svou doby..."

"...S otcem jako Unoka Okonkwo neměl životní start, jaký mělo plno mladých mužů. Nezdědil sýpku, hodnost ani mladou ženu. Ale navzdory této nevýhodě začal již za otcova života klást základy své budoucity prosperity. Šlo to pomalu a ztěžka, ale pustil se do toho jako posedlý. A vskutku posedlý byl - strachem z otcova opovrženíhodného života a ostudné smrti..."

Tři předchozí odstavce jsem vybral a amatérsky přeložil z knihy Things Fall Apart (Svět se rozpadá), kde jeden z nejvýznamnějších afrických autorů, Chinua Achebe, popisuje život v souboru devíti fiktivních Nigerijských vesnic obývaných kmenem Igbo. V první polovině knihy (ještě nevím, co přijde ve druhé) jsou vesnice prakticky nezasažené evropskými vlivy a bílý muž v nich nevystupuje.

V debatách o významu ekonomického rozvoje se často setkávám se vzájemně si podobnými názory. Ve své primitivnější podobě tvrdí, že Afričané se ekonomicky nerozvinuli proto, že mohli vést spokojené životy bez větší námahy, neboli ležet v trávě a z větví nad sebou trhat banány. Ve své sofistikovanější podobě navrhují, že příchod moderní společnosti a ekonomický rozvoj narušují tradiční klidný a skromný život v rovnováze s lidmi i vesmírem tlakem na výkon a honbou za materiálním blahobytem a úctou sousedů. Tradiční africké kultuře rozumím asi tolik jako maďarské gramatice a generalizovat o Africe je obtížné, ale postava Okonkweho mi do představy o tradiční společnosti s hodnotami posazenými mimo touhu po ekonomickém a sociálním stutu příliš nesedí.

V čem jsme my Češi výjimeční

Češi nejsou zvyklí být v mezinárodním srovnání v čemkoli kromě sportu na špici, ať už v dobrém či špatném smyslu. Průzkum veřejného mínění jsem si neobjednal, ale hádám, že většina Čechů svoji zemi považuje za průměrnou - ani bohatou - ani chudou, ani velkou - ani malou, ani teplou - ani studenou. Proto mě vždy překvapí, když v něčem na špici jsme a ani to nevíme, jak se dvakrát ukázalo o víkendu.

Tak za prvé, Economist na základě dat od Světové zdravotnické organizace pasuje Čechy na druhé největší ochlasty na světě jen za Moldovany. Nechce se mi tomu ale věřit: pivo, to mi rádi, ale že bychom alkoholu spotřebovali více než třeba Rusové, to se mi nezdá.

Za druhé, opět Economist v interaktivním grafu ukazuje, že Češi mají z celé EU největší podíl zaměstnanosti v průmyslu - více než 35% v porovnání s nějakými 15% v Británii. Země na jih a na východ od nás mají větší zaměstnanost v zemědělství, země na západ od nás ve službách. Bylo by zjednodušující očekávat, že všechny Evropské země budou během svého rozvoje sledovat stejnou trajektorii, přesto by nás při znalosti těchto údajů nemělo překvapit, jestli v následujících dvou desetiletích budou IT firmy, finanční instituce přicházet do Čech a automobilky přesouvat svou výrobu do Číny. A mimochodem, tipněte si kolik procent francouzské pracovní síly tvoří přísloveční francouzští farmáři: 3,1%.

Na závěr jeden fakt, který vím už déle, ale většina Čechů si ho neuvědomuje: podle některých měřítek (poměr příjmů 10% či 20% nejbohatších a nejchudších lidí) má Česká republika druhé nejrovnější příjmy na světě hned za Japonskem. Při použití jiného běžného měřítka - Giniho koeficientu - ČR v žebříčku klesne. Až na čtvrté místo. (v použitém odkazu je pro přehledné seřazení zemí třeba klikat na čtverečky s trojúhelníčky v nadpisech sloupců)

Foto

Trochu více fotek z mého života u jižního cípu Afriky najdete zde (vše podstatné je barevně) a trochu méně fotek z večerní pláže zde.

A ještě jednou o univerzitách, opět bez triček

Pro inspiraci ukazuji tabulku ze staršího článku od Caroline Hoxby spol s výdaji jednotlivých zemí na vyšší vzdělávání. Data jsou z roku 2001, ale pro ilustraci poslouží. Lepší výsledky amerických univerzit ve srovnání s Evropou jsou často vysvětlovány větším množstvím soukromých finančních zdrojů (především školného a darů od absolventů). Na tom asi něco bude, ale stojí za to, podívat se do levého dolního rohu tabulky. Veřejné výdaje na vyšší vzdělávání jako procento HDP jsou v USA vyšší než v kterékoli zemi EU s výjimkou Dánska, Finska a Švédska!

Univerzity podruhé, tentokrát bez triček

Caroline Hoxby v Oxfordu o různých tématech spojených se vzděláním přednášela tři večery po sobě. V pondělí se věnovala algoritmům pro efektivní rozřazování studentů na střední školy a v úterý popsala fungování špičkových amerických univerzit jako formu venture kapitalismu. Ve středu představila empirický výzkum naznačující, že konkurenční prostředí v kombinaci s autonomií zvyšuje kvalitu univerzit. Její přednáška vycházela z nedávného článku, který napsala společně s několika kolegy z USA a Evropy.

Kvalitu univerzit Hoxby a spol měří někde podle Šangajského žebříčku 500 světových univerzit a jinde podle citací výzkumných publikací v hlavních vědeckých disciplínách. O autonomii a konkurenčním tlaku argumentují, že dává smysl se na ně dívat pouze společně a že v realitě také většinou jdou ruku v ruce. Je zbytečné vytvářet konkurencí incentivy ke zvyšování kvality, pokud univerzity nemají volné ruce k tomu, aby na ně reagovaly, a na druhé straně autonomie bez konkurenčního tlaku povede k plýtvání zdroji spíše než zlepšení. Za společné znaky konkurenčnosti a autonomie univerzit výzkumníci berou schopnost určit si obsah výuky, možnost samostatně si vybírat studenty (např. v Irsku studenty alokuje centralizovaný mechanismus), volné ruce při výběru akademického personálu (neplatí např. ve Francii a Itálii), decentralizované určování platů a možnost stanovit různé platy pro stejnou pozici a množství zkušeností (schopnost soutěžit o špičkové akademiky), absenci povinnosti mít rozpočet schválený vládou, nízký podíl financování, který tvoří základní alokace z vládních zdrojů a vysoký podíl financování ze soutěžních grantů. Data pro evropské školy získali z dotazníkového šetření mezi vedením škol, data za americké školy jsou z veřejných zdrojů a pokrývají období od roku 1950 až do současnosti.
První z výše uvedených grafů ukazuje korelaci mezi autonomií a umístěním v žebříčku pro evropské univerzity, druhý pro veřejné univerzity ve Spojených státech. Tyto korelace jsou zajímavé, ale můžou mít i jiná vysvětlení než příčinný vztah, kde větší autonomie vede k větší kvalitě. Proto autoři zkoumají, jak efektivně různě autonomní univerzity využívají náhlých zvýšení finančních prostředků z důvodů, která pravděpodobně nemají na kvalitu univerzit vliv jiný než právě skrz příliv financí. Jedná se jednak o příchod obyvatel z blízkosti univerzity do centrální komise přidělující granty a druhak o smrt mecenášů, kteří univerzitě odkázali část svého mění. Ukazuje se, že autonomější univerzity daleko efektivněji promítnou nově získané zdroje do kvalitnějšího výzkumu podle počtu citací.

Zde už o vztahu příčina následek lze hovořit, byť je třeba mít na paměti, že schopnost využít nárůst finančních zdrojů je něco jiného, než schopnost využívat efektivně všechny své zdroje, staré i nové. Lze si představit, že autonomější univerzity budou pružněji reagovat na změny ve svém rozpočtu, i kdyby v průměru efektivnější nebyly.

Popsaný výzkum má i další omezení. Šangajský žebříček univerzit zachycuje pouze kvalitu výzkumu, ne výuky, a má absurdně úzká kritéria, kde 30% váhy v něm patří Nobelovým cenám absolventů a profesorů, 20% dohromady dvěma nejprestižnějším žurnálům v přírodních vědách, 20% společenským vědám a jen 20% pokrývá kvalitu výzkumníků, kteří mohou být z jiných disciplín. Navíc žebříček silně zvýhodňuje velké instituce. Není mi jasné, proč autoři nepoužili žebříčky, které mají širší záběr a snaží se zachytit i kvalitu výuky.

Přestože výzkum rozhodně není nezvratným důkazem o tom, že vyšší autonomita je klíčem k lepším univerzitám, ukazuje tímto směrem. Co na to české univerzity? Rád bych rozuměl jejich řízení a financování lépe, než mu rozumím nyní, ale hádám, že z kritérií hodnocených ve výzkumu mají volné ruce při výběru studentů a členů fakulty a při určování osnov. Na druhou stranu platy akademiků jsou stanovené centrálně a odvíjí se (nepočítaje granty) především od akademické hodnosti a zkušeností a většina rozpočtu přichází od státu. Nevím, kolik prostředků pochází ze soutěžních grantů a zda stát schvaluje rozpočet (tipuji, že ne).

Ve světle výzkumu se zdá, že školné, které by si žádanější univerzity mohly stanovit výše než méně populární instituce, by mohlo vytvořit konkurenční tlak na zvýšování kvality. Není mi ale jasné, jak by v tomto směru pomohlo jednotné školné. Vedle nekonečných debat o školném bychom si měli klást následující dvě otázky: Jaké další nástroje máme k dispozici pro vytvoření konkurenčního prostředí ve vyšším vzdělávání? A zavedeme-li (skrz školné či jinak) konkurenci, budou mít školy dostatek prostoru k tomu, aby na vzniklé incentivy reagovaly?

O tričkách, univerzitách a rizikových investicích

Venture capitalists (investoři do rizikových projektů) poskytují půjčky, rady a technickou podporu podnikatelům s nadějnými nápady, kteří kvůli nedostatečným doložitelným zkušenostem a rizikovosti svých projektů nemají možnost získat kapitál standardní způsobem od bank nebo akciových trhů. Venture capitalists počítají s tím, že podstatná část - dost možná většina - jimi financovaných projektů neuspěje a peníze do nich vložené se nevrátí. Sází na to, že čas od času se jedna z investicí ukáže jako terno a ztrátu z neúspěšných projektů bohatě nahradí. Svou činností venture capitalists prospívají hospodářství, neboť jednak umožní životaschopné investice, které by bez jejich pomoci nevznikly, a druhak podporují nové nápady, inovace a podnikavost, které mohou následně okoukat i firmy samy se projektu neúčastnící.

Ekonomka Caroline Hoxby ze Stanfordu včera na mimořádné přednášce oxfordskému publiku nabídla tezi, že špičkové americké univerzity fungují jako venture capitalists. Školy jako je Harvard, Princeton nebo právě Stanford získávají ze školného jen menšinu svých příjmů a školné jim pokryje jen třetinu či polovinu nákladů spojených s výukou (výzkum nepočítaje). Nadpoloviční většinu příjmů tvoří dary od absolventů. Přesněji řečeno - dary od mimořádně úspěšných absolventů. Zatímco méně movití bývalí studenti na svou alma mater nepřispívají či přispívají jen zanedbatelnou části svých příjmů, alumni překračující určitý přijmový práh školám věnují v průměru 3% svého výdělku a toto číslo je podobné pro všechny příjmové skupiny překračující zmíněný práh.

Podobně jako venture capitalists investují do nejistých projektů, přebírají s nimi spojené riziko, s kterým se vyrovnávají díky diverzifikaci do velkého množství projektů, a to vše činí s vidinou vzácného ale obřího úspěchu, nejlepší americké univerzity vkládají velké sumy (i desetkrát více než než výzkumné univerzity v kontinentální Evropě) do mimořádně talentovaných studentů s nadějí, že mezi nimi vyrostou Gatesové a Zuckerbergové, kteří se jim svými sloními třemi procenty odvděčí.

Podobně, jako je dopředu nemožné odhadnout, z kterého nápadu vyroste nový Google, neví se, z kterého studenta může v inspirujícím prostředí vyrůst Warren Buffet. Neví to ani student sám. Student sám není ochotný nést přehnané riziko ve formě obří půjčky a proto bude může mít tendenci volit levnější (a horší) vzdělání, než by bylo společensky optimální. Přední univerzity tento problém překonávají tím, že riziko berou na sebe a rozpustí do velkého množství studentů.

Hoxby ve svém přirovnání vyzdvihla jeden podstatný rozdíl - zatímco venture capitalists s cíli svých investic vstupují do právních poměrů jako jejich věřitelé a často spolumajitelé, univerzitám právní páky chybí a nezbývá jim, než tahat za jemné nitky. Během studia skrzu výuku i mimoškolní aktivity budují silný pocit příslušnosti ke komunitě a po promoci zůstávají se studenty v kontaktu (především s těmi lukrativnějšími), zvou je na plno akcí a zasypávají je emaily. O tom, že pocit vděčnosti ve studentech vyvolávají úspěšně, svědčí i fakt, že absolventi, kteří při studiu získali od univerzity stipendium, jsou v průměru ke své škole štědřejší.

Tvrzení, že přední americké univerzity jsou financovány na stejném principu jako venture kapitalisté, mi zní přesvědčivě. Otázkou je, zda podobnost sahá i hlouběji, neboli zda stejně, jako venture capitalists elitní univerzity svými masivními investicemi do studentů zvyšují efektivitu a úroveň inovací ve společnosti. Odpověď závisí na tom, zda si myslíme, že 70 000 dolarů na rok a studenta investovaných do prvotřídních učitelů, laboratoří, knihoven a sportovišť výrázně zvýší šanci, že z Billa Gatese vyroste Bill Gates proti 10 000 dolarů ročně. Dost možná tomu tak je, ale Hoxby sama přiznala, že empiricky to dokázat je nemožné, alespoň dokud nebudeme moci studentům, kteří by se dostali na Harvard, přikázat, aby šli studovat do Olomouce, a pak porovnat počet Gatesů na Harvardu a v Olomouci.

Zajímavý náhled nabídl jeden z diskutujících, podle něhož je popsaný způsob financování univerzit formou dobrovolné graduation tax, neboli 3-procentní daně z příjmu uložené pouze na absolventy vysoké školy. Výhodou graduation tax je, že je příjmově neutrální, zatímco odložené školné fungující v Británii a navrhované u v České republice je regresivní (v rámci skupiny vysokoškoláků), neboli bohatší absolventy stojí menší část jejich příjmů. V tomto ohledu jsou možná "venture-univerzity" ještě výhodnější - zatímco skutečné 3-procentní "promoční dani" by se ti nejbohatší vyhnuli s pomocí svých bahamských přátel, svému svědomí (v průměru) neuniknou.

Bylo by krásné, kdyby se nejstarší univerzita ve střední Evropě jednou vyrovnala nejstarší univerzitě americké - Harvardu. Jestli to má stihnout pro mé děti, měla by začít schraňovat emailové adresy svých absolventů ... a začít tisknout hezčí mikiny.

Je ekonomie "expanzivní věda"?

Google nedávno uvedl novou aplikaci, Ngram Viewer. Zadejte několik slov či frází v angličtině nebo jiném světovém jazyku a vzápětí uvidíte graf mapující frekvenci užití těchto slov v knihách publikovaných za poslední dvě století.

O ekonomii se někdy říká, že je expanzivní vědou v tom smyslu, že mluví do věcí, kterým nerozumí. Takové tvrzení je sporné, zvlášť jeho část, která předpokládá, že existuje něco, čemu ekonomie nerozumí. Ekonomie je ovšem bezpochyby vědou úspěšně expandující (viz graf).

Proč to dělat jednoduše...

Rozvojová agentura západoevropské země se rozhodne zřídit fond, který bude v jižní a východní Africe udělovat granty projektům v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Bude agentura sama vybírat projekty a přidělovat peníze? Ne, ukrojí si z koláče a usoudí, že na správu fondu nemá vhodné struktury, a raději fond svěří nějaké jiné organizaci. Dá fond do správy konzultační společnosti, jako je ta moje? Ne, raději jej svěří některé zápodoafrické neziskové organizaci, neboť chce podporovat budování kapacity v regionálních institucích. Bude tedy daná západoafrická organizace vybírat projekty a přidělovat peníze (a tím se učit, neboli si budovat kapacitu)? Ne, pouze si z koláče ukrojí za administrativu... a správu fondu svěří konzultační společnosti, která si také ukrojí a zbytek rozdělí projektům. Nebylo by jednodušší správu fondu hned na začátku svěřit konzultační společnosti? Odpovězte si sami.

Výše popsané se přihodilo před pár lety. Ještě by se ale řetězec mohl obohatit o to, že si západoevropská agentura najme konzultační společnost, které dá za úkol podobný řetězec navrhnout. To je nejnovější projekt, s kterým pomáhám.

Hádejte: Kde leží nejrychleji rostoucí ekonomiky světa?

Jestli jste si tipli východní Asii, určitě nebudete jediní, ale jste vedle, jak ta jedle. Šest z deseti zemí s největším průměrným růstem HDP v první dekáně nového tisíciletí leží v Africe a mnozí analytici věří, že to tak může být i nadále (viz zpráva v Economistu). Nejednalo se navíc o výjimečné výsledky úzké skupiny zemí, ale průměrný růst v celé Africe vážený velikostí jednotlivých zemí byl 5.7%, což by například za dvě dekády vedlo k ztrojnásobení velikosti africké ekonomiky.

Economist, podobně jako jiná média, se zaměřuje na růst produktu celé země, což je ukazatel s významem pro ekonomicko-politickou sílu země a především jejích elit. Mě ale více zajímá HDP na obyvatele, tedy ukazatel, který je pro životy většiny obyvatel daleko důležitější. A zde je malý háček: prudký populační růst vede k tomu, že růst HDP na hlavu je jen asi 3%. To je sice stále daleko lepší než 80. a 90. léta, kdy se produkt na osobu ve většině Afriky snižoval(!), ale je stále rozdíl, jestli si průměrný afričan bude moci koupit trojnásobek rohlíků za 20 (při růstu 5.7%) nebo 38 let (3%).

(Vyvrácené) Argumenty pro státní maturitu

Téměř každý již vyslovil svůj názor na státní maturitu a je na čase, abych se připojil i já, tím spíše, že maturitu se rozhodli na jaře otestovat dva z mých sourozenců. K čemu státní maturiata bude dobrá? Doufal jsem, že odpověď na tuto otázku naleznu na jejím oficiálním webu, ale o smyslu celého projektu jsem tam nenalezl ani zmínku. Pokusím se tedy sám projít jeho nejčastěji zmiňované přínosy.

Výsledky státní maturity budou vysoké školy používat při přijímání studentů. Univerzity, které chtějí vybírat studenty na základě obecných standardizovaných testů, tak už dnes činí, například ve spolupráci se soukromou společností SCIO, jejíž testy se nesnaží zabít několik much jednou ranou a jsou od začátku navržené s cílem testovat uchazeče o vysokoškolské studium. Není důvod, proč by měl stát poskytovat službu, kterou již uspokojivě nabízí soukromý sektor.

Státní maturity umožní rozpoznat silné a slabé stránky českých středoškolských studentů a škol. K tomuto účelu by stačil přibližně 100krát menší vzorek studentů (1000 místo dnešních odhadem 100 000) a naopak by byla třeba co největší pestrost obsahu a způsobu testování (dnes je v celé zemi použitá jediná sada otázek).

Státní maturita umožní studentům a jejich rodičům srovnat kvalitu jednotlivých středních škol. Jestli se jednou mým dětem nepodaří získat stipendium na Eaton College a budu s nimi vybírat vhodnou střední školu v Česku, bude mě daleko více zajímat, jak inteligentní a inspirativní výuku a prostředí škola nabízí, než jak dobře její absolventi dopadají ve standardizovaných testech. Ondřej Hausenblas v Respektu navrhuje, aby si podobu maturity každá škola určovala sama, ale aby na internetu zveřejňovala zadané úlohy, ukázky jejich vypracování nejlepšími studenty a anonymně i všechny maturitní práce, včetně jejich ohodnocení a okomentování učiteli. Taková informace by mi poskytla cennější vhled do úrovně školy než číslo získané z centralizovaného testu. Současný výzkum v oblasti ekonomie rozvojových zemí ukazuje, že nejúčinnější způsob, jak zlepšit služby veřejných institucí, nejsou centrálně stanovené plány a předpisy, ale zvýšení jejich transparentnosti a potřeby zodpovídat se svým příjemcům svých služeb. Neplatí totéž i v případě českých škol?

Státní maturita zajistí, že všichni úspěšní absolventi středních škol budou splňovat jistý minimální standard. Úroveň znalostí vyžadovaná státní maturitou se nevyhnutelně musí přizpůsobit slabším školám a studentům. Slušné školy tedy tak jako tak nastaví laťku na stejnou úroveň nebo výše, než požaduje stát, a tento argument se jich netýká. Pro slabé školy státem požadovaný standard může být problém a pak je otázkou, co dál. Jedna možnost je odepřít slabším studentům maturitní diplom a zavřít školy, kde je takovýchto studentů hodně. Nemyslím, že tato možnost zvýší vzdělanost českého národa. Druhá možnost je zlepšit úroveň těchto studentů a škol natolik, že státem stanovené požadavky splní. Stanovování plánů ale samo o sobě nezvýší schopnost škol poskytovat kvalitní vzdělání. Krátkodobě může motivovat, dlouhodobě ale povede jen k tomu, že slabší školy budou svou omezenou pedagogickou kapacitu věnovat přípravě na specifický testový formát. Centralizovaná zkouška může pomoci rozpoznat slabé školy, test k tomuto účelu ale nemusí být spojený s maturitou a především není třeba každý rok. Jakmile jsou problémové školy rozpoznány, je třeba pracovat na jejich zlepšení, ne každý rok znovu testem omezovat svobodný rozvoj škol, jejichž studenti konzistentně v centralizovaném testu slaví úspěchy.

Přínosy státní zkoušky v dnešní podobě nenacházím. Jaké jsou její náklady? Zaprvé, není zadarmo. Zadruhé, a to především, vede k tomu, že způsob a obsah výuky centrálně diktují tvůrci testů, ne školy samotné. To nejen omezuje pestrost nabízeného vzdělávání a iniciativu škol, ale je i v rozporu s parlamentem schválenou vzdělávací politikou, podle které by školy měly mít více prostoru než dříve.

Zrušme státní maturitu (ale až po letošku, ať si brácha a ségra užijí).

Jsou bohatší lidé šťastnější?

Otázku z titulku tohoto příspěvku si často klade mnoho z nás, ale jen pár z nás si dá tu práci a pokouší se ji odpovědět za pomoci rozsáhlých dotazníkových šetření, kde dotazovaní na předložené stupnici hodnotí svůj pocit štěstí nebo životní spokojenosti. Zobrazený graf jsem nedávno zahlédl v Economistu a následně jsem na blogu Chrise Blattmana objevil odkaz na dva roky starý článek Betsey Stevensonové a Justina Woferse.
Graf i článek dokazují, že lidé v bohatších zemích jsou šťastnější. To je novinka, neboť až do vydání zmíněného článku výzkumy naznačovaly, že ačkoli v rámci jedné země jsou bohatší lidé šťstnější, v mezinárodním srovnání cesta ke štěstí přes bohatství (měřeno v HDP na obyvatele) nevede. Tento fakt (nazývaný Easterlinův paradox) vedl mnohé lidi k logické otázce: proč bychom měli usilovat o růst HDP, když nás nečiní šťastnějšími? Zobrazený graf je povzbudivý nejen pro ekonomy (kteří nyní nepřijdou o práci) ale i pro pracovníky v oblasti mezinárodního rozvoje, kterým dává naději, že jejich práce má smysl (pokud ovšem vede k růstu HDP, ale to je jiná otázka).

Zmíněný dotazníkový přístup má mnoho slabých míst. Nejpodstatnější z nich je podle mě fakt, že stupnice pro hodnocení štěstí řekněme od jedné do deseti nemá přirozenou absolutní interpretaci, nýbrž pouze interpretaci relativní. Při umisťování svého pocitu štěstí na stupnici tedy nevyhnutelně srovnáváme své štěstí se svojí představou o štěstí ostatních, což může vychýlit odhady vztahu mezi příjmy a štěstím oběma směry. Předpokládejme například, že movitější lidé jsou skutečně šťastnější. Bohdan Boháč je movitý a šťastný. Lidé jeho sousedé, kolegové a přátelé jsou ovšem přirozeně také movití, a tedy nadprůměrně šťastní. Je pravděpodobné, že se při vyplňování dotazníku nechá Bohdan neúměrně ovlivnit lidmi ze svého okolí a ze srovnání s nimi usoudí, že je jen průměrně spokojený se svým životem, byť v rámci celé společnosti je spokojený vysoce nadprůměrně. Vztah mezi příjmy a štěstím potom v datech nenajdeme, byť existuje. Předpokládejme nyní pro změnu, že takový vztah neexistuje. V tomto případě Bohdan Boháč má platinovou kreditní kartu, ale není o nic šťastnější než Jindra Vindra, který je bez Vindry. Bohdan Boháč v Respektu četl reportáž o těžkém životě chudých lidí. Jindra Vindra zase ze sledování televize dospěl k názorů, že kdesi daleko bohatí lidé ve svých vilách s bazény žijí dokonalé životy na úplně jiné úrovni štěstí, než si on dokáže představit. Když se Bohdana Boháče ale výzkumník zeptá, jak je spokojený se svým životem, odpoví že nadprůměrně, neboť mu leží v hlavě článek z Respektu. Jindra Vindra odpoví, že podprůměrně, neboť je sice spokojený, ale představuje si, že ne tak jak bohatí lidé. Vztah mezi příjmy a štěstím se v datech objeví i když neexistuje, stačí že v něj lidé věří.

Informativnější jsou dle mého názoru výzkumy, které kladou respondentům konktrétnější otázky než "ohodnoťte spokojenost se svým životem na stupnici od jedné do deseti". Takové konkrétnější otázky se mohou ptát na to, zda v přechozím dni či týdnu měli uspokojivý pocit z dobře odvedené práce, měli pocit, že život je skvělý, že věci se ubírají správným směrem, nebo naopak se nudili, byli naštvaní kvůli kritice jejich osoby nebo se cítili osamělí. Data založená na takovýchto otázkách jsou ale prozatím vzácná a například ve výše uvedeném článku nabízí méně přesvědčivé výsledky než "stupnicová" data.

Uvedené výzkumy otevírají i hlubší otázky než je úvodní otázka o vztahu štěstí a příjmů. Je štěstí tím, o co lidé usilují? A je štěstí tím, o co by lidé měli usilovat? Gary Becker, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, který se proslavil ekonomickou analýzou neekonomických oblastí jako je rodina či zločin, tyto otázky v komentářích k výše zmíněnému článku klade do ekonomického rámce. Ekonomové pracují s užitkem, který je lišácky definován jako "to, co lidé maximalizují ve svých rozhodnutích". Většina výzkumů o štěstí explicitně nebo tišše předpokládá, že ekonomický "užitek" a štěstí reportované v dotaznících jsou totéž. Je tomu ale tak? Proč potom tolik lidí činí rozhodnutí, která je činí nešťastnými? Jedním možným vysvětlením je omyl. Lidé činí rozhodnutí, od kterých očekávají štěstí, ale jejich očekávání se nenaplní. Gary Becker nabízí alternativní vysvětlení: štěstí je jenom jedním z faktorů, které vstupují do "užitkové funkce", faktorů, podle kterých se rozhodujeme a na kterých nám záleží. Někde jsem kdysi četl rozhovor s mužem, který roky pracoval s romskou mládeží z problémových rodin. Neviděl výsledky své práce, neviděl naději na změnu. Jeho práce mu přinášela více depresí než pocitu štěstí či uspokojení, přesto v ní pokračoval, neboť to považoval za správné. Pro něj možná užitková funkce kromě štěstí obsahovala boj za správnou věc, pro jiné z nás může obsahovat svobodu či sebepoznání. Svobodu či sebepoznání, u kterých jsem si vědomi, že nás neučiní šťastnými, ale přesto po nich toužíme a jsme ochotni pro ně ledacos obětovat. I část našeho štěstí.

Gary Becker argumentuje, že pokud je štěstí jen jednou z věcí o které usilujeme, Easterlinův paradox, podle kterého obyvatelé bohatších zemích nejsou šťastnější, nevede nutně k závěru, že růst HDP nemá smysl. Co když nás blohobyt nečiní šťastnějšími, ale dává nám svobodu rozhodovat o svých osudech? Mnozí z nás možná o svobodu, která nedává štěstí, nestojí. Mají ale právo činit toto rozhodnutí i za ostatní?

Konkurenční nositelé Nobelovy ceny Joseph Stiglitz a Amartya Sen ruku v ruce s iniciátorem Rozvojových cílů tisíciletí Jeffrey Sachsem či francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym dnes hlasitě kritizují HDP jako hlavní ukazatel národního blahobytu a volají po zavedení indikátorů měřících štěstí. V Bhůtanů již před nějakou dobou nahradili HDP Hrubým národním štěstím. Zvyšování bohatství by nemělo být jediným cílem pro žádného jednotlivce ani společnost. Jsme si ale jistí, že zvyšování štěstí by jediným je cílem být mělo? Problém HDP není, co měří, ale bezhlavost, s jakou se za ním často ženeme.

Bezhlavé maximalizování "hrubého národního něco" nikdy nepovede udržitelným směrem. Těžká rozhodnutí budeme muset činit znovu a znovu my sami.

Kočár do Vídně

Habermannův mlýn je důležitý film na důležité téma. Kachyňův kočár do Vídně z roku 1966 se věnuje podobnému tématu, ale stačí mu na to jeden les, dvě barvy a tři herci a narozdíl od Mlýna v něm Němci mluví ... německy. Vřele doporučuji.

Desetikoruna

Procházím odjezdovou halou Hlavního nádraží v Praze. Postarší bezdomovec mě požádá o desetikorunu, prý má hlad. Nějaký peníz navíc bych rozhodně našel, ale nechci se zdržovat, tím méně s neznámým člověkem v otrhané šusťákovce. Pokračuji v chůzi. Hlodají ve mně výčitky svědomí, ale což, vždyť si za to může sám. Kdyby pracoval, nepil, zasloužil si podporu rodiny, přátel či známých, neskončil by tady. A konec konců, copak nemáme stát dávkami oplývající?

V Jižní Africe je již těžší tvrdit, že lidé prosící o groš si za svou situaci můžou sami. Mimča si nevybírají, zda se narodí do státem režírovného rasistického útlaku, jaký zde ještě donedávna panoval. Možná je na čase zamyslet se, jestli způsob, jakým omlouvám svou skoupost, není záložený vedle racionální úvahy ještě na něčem jiném. V dalším článku z webu "Nejsi až tak chytrý" nabízí vysvětlení. V šedesátých letech Melvin Lerner zorganizoval pokus, v kterém skupina lidí pozorovala ženu, jak řeší hlavolamy a vždy, když udělá chybu, dostane šok. Na konci experimentu měli lidé ženu ohodnotit. Mnoho z nich neúměrně skutečnosti zkritizovalo její charakter i vzhled. V jiném experimentu dva muži řešili tytéž hlavolamy a na konci experimentu náhodně vybraný muž obdržel velký obnos peněz. Diváci věděli, že peníze byly přiděleny náhodně, přesto na konci experimentu ohodnotili obdarovaného muže jako chytřejšího, talentovanějšího a produktivnějšího.

Co když máme hluboko v sobě potřebu věřit, že svět je spravedlivý, věřit, že poctiví, chytří a pracovití lidé budou odměněni a líní a hloupí špatně skončí? Pokud se počítáme do první skupiny (a kdo ne?), má taková víra své výhody: poskytuje pocit bezpečí a dává nám dojem, že nejsme poctiví, chytří a pracovití nadarmo. Je ale svět spravedlivý? A pokud ne, nečiní nás falešné přesvědčení o jeho spravedlnosti necitlivé a nepřipravené na vlastní budoucnost?

Proč mi Bergman leží v šuplíku a už zase večeřím bůček

Když jsem nedávno v kanceláři dochroupal polední toust, nechtělo se mi hned zpátky k farmaceutickému průmyslu v Keni. Tak si říkám, Keňa počká, deset minut si něco přečtu a pak do toho skočím. Uplynulo deset minut a ... říkám si že Keňa počká, odložil jsem práci o dalších deset minut ... Keňa nakonec čekala pěkně dlouho, zato jsem přečetl zajímavý článek o -- odkládání, odsouvání věcí, do kterých se nám nechce.

Z minulé zkušenosti vím, že náročné, umělecké filmy (v průměru) ve mně zanechají silnější dojem, hlubší emoce a pozměněnější náhled na život než nezávazné komedie či akčňárny. Také chci náročné filmy sledovat, abych se vzdělával a mohl si hrát na intelektuála - hodí se to k mým sakům. Když ve městě uvidím Levné knihy, zaskočím většinou dovnitř podívat se, co nového mají od Feliniho a Bergmana. Když mám ale volný večer a otevřu skřínku s DVD, neomylně šáhnu Lásce nebeské nebo Gladiátorovi, ne pod Bergmanově dramatu Fanny a Alexandr, které osamoceně leží na dně už nejméně pět let. Cítím, že by bylo moudřejší shlédnout Bergmana, ale když já jsem zrovna dneska unavený a chci se uvolnit a potěšit, na Bergmana se podívám o víkendu.

Myslím si, že z několika důvodů není správné jíst přespříliš masa. Včera jsme byli s tátou na pizze. Jakou jsem si dal? S kuřetem tandoori. Příště si dám bez masa, ale dneska jsem ani pořádně neobědval a při slově "kuře" se mi sbíhaly sliny.

Moje studium a práce už několik let z osmdesáti procent sestává z komunikace s procesorem a harddiskem počítače. Z rozhovoru o farmaceutikách v Keni, modelech ekonomického růstu či čemkoli jiném, co je zrovna plánovanou náplní mé činnosti, nás ale neustále něco vyrušuje. Potřeba prohlédnout email a facebook, zkontrolovat zprávy či podívat se, jestli už není na trhu nový fotoaparát řady G od Panasonicu (je, o minulého týdne). Večer co večer si pak vyčítám, že jsem udělal méně práce, než jsem chtěl a mohl. Večer co večer se zaříkávám, že zítra už budu zodpovědný, nebudu utíkat od práce a ve 4 budu moci opustit kanceláře s pocitem dobře odvedené roboty. A další den vše jako den předešlý.

Výše jsem uvedl několik příkladů z mého života. Někomu bude bližší příklad novoročních předsevzetí o hubnutí či pilném studiu angličtiny. Někomu rozhodnutí, že "příště už přijde na schůzku včas". Všechny případy mají společné jádro: při přemýšlení o budoucnosti, s odstupem, chceme něco, ale když se budoucnost stane přítomností, chceme najednou něco jiného. Jsme časově nekonzistentní.

Špatná morálka při výuce angličtiny nebo výběr lehkých filmů s lehkými dívkami a těžkými hrdiny nás ovlivní jen v omezené míře. Nízká efektivita v práci už ale například může mít dalekosáhlé důsledky pro náš úspěch, finance a sebeúctu. Výše zmíněný článek popisuje experiment provedený Walterem Mischelem v 60. a 70. letech na Stanfordu. Děti ve věku pět let (plus mínus šest let, já to moc nepoznám) byly o samotě posazené k jedinnému stolu v prázdné místnosti. Na stůl výzkumnice položila maršmeloun a řekla dítěti, že pokud vydrží nějakou dobu (myslím, že to byla hodina) aniž by maršmeloun snědl, dostane další. Když maršmeloun dítě před limited snědlo, zazvonilo na zvonek, a experiment pro něj skončil.

Výzkumníci děti sledovali mnoho let po experimentu, během studia a pak zaměstnání. Ukázalo se, že "netrpělivé" děti, které brzy maršmeloun snědly a zazvonily na zvonek, měly později častěji problémy s chováním. Ziskaly méně bodů v přijímačkách na vysokou. Nezvládaly stresové situace a obtižně udržovaly přátelství. Experiment ukázal, že schopnost ovládat se, "být trpělivý", je úzce spjatá s životním úspěchem.

Pojmenovali jsme problém. Kde hledat řešení? I tady odpověď naznačuje "maršmelounový" experiment. Děti které vydržely s nesnědenou sladkostí sedět až do konce se od těch nedočkavých nelišily inteligencí, silou vůle, disciplinovaností nebo nechutí k sladkému, ale schopností vymyslet si malé triky, jak odpoutat svou pozornost od pěnového cukru položeného na desce stolu. Koukaly na zeď místo stolu. Poklepávaly si nohou. Dokázaly přemýšlet o sobě v budoucnosti. Uvědomily si, že když si za deset sekund čichnou k maršmelounu, za patnáct sekund ho budou mít celý v puse a za dvacet sekund budou zvonit na zvonek.

Ve výše zmíněném článku píší, že pointa je přijmout, že nynější já není osoba, která bude zítra vybírat ve skříňce film na večer; to bude zítřejší já - osoba, které není hodno věřit. Zítřejší já to vzdá, pustí si Pravou blondýnu a pak se zpětně bude stydět a připadat si slabé. Je nutné, aby nynější já převezlo zítřejší já a přimělo je udělat to, co je správné pro obě já.

Podle mě ale trik není uvědomit si, že film bude zítra vybírat zítřejší já, rozdílné od dnešního já. Právě naopak. Trik podle mě je uvědomit si, že zítřejší já bude úplně stejné jako dnešní já. Bude si chtít pustit Pravou blondýnu a zároveň bude doufat, že pozítřejší já si pustí Bergmana. Pointa je ale stejná. Je nutné, aby dnešní já na to zítřejší nějak vyzrálo. Jak na to?

U filmů to ještě není tak složité, alespoň dokud vše nesledujeme online na internetu. Stačí když dnešní já zajistí, aby doma nebylo nic jiného než Sedmá pečeť a Mlčení. Pokud se zítřejší já bude chtít podívat na film, Bergmanovi neunikne. Nebo si dnešní já může rovnou předem koupit lístky do Kina Art. Když už jsme za to zaplatili, tak půjdem, i když je to Bergman, ne?

Co s masem? Začal bych tím, že nebudu žádné kupovat do ledničky. S restauracemi už je to horší. Lze jít do vegetariánské jídelny. A také lze nechat kamaráda, aby za vás objednal.

A s rozptýlením u práce je to ještě těžší. Existují programy, které umožňují dočasně blokovat vybrané stránky. A co otočit monitor tak, aby na něj viděli všichni kolegové včetně šéfa?

Uvědomění si, že je potřeba už dnes vhodně tvarovat prostředí pro své zítřejší já, je nepochybně krokem vpřed od slepého doufání, že v zamlženém „zítra“ budu zničehonic soustředěný, efektivní a zásadový, ne roztržitý, mátožný a ústupky dělající jako dnes. Zde článek, od kterého jsem se odrazil na začátku tohoto příspěvku, končí. Mě ale stále leží v hlavě otázka, zda můžu změnit svůj život, aniž bych změnil sám sebe. Zda přechytračení zítřejšího já není jen zástupným řešením vhodným pro menší a jasně pojmenovatelné problémy. Zda se u hlubších (a pravděpodobně podstatnějších) problémů nakonec stejně nebudu muset spolehnout na sílu své vůle. Dokud ale ve vaně nezvolám heuréka, vana přetéká, a nevymyslím, jak se změnit a posílit svou vůli, budu se uchylovat ke každé záludnosti v boji se svým zítřejším já.

Okénko do Mysového Města a okolí

zde

Polední trocha poezie na téma rozvojových pracovníků

The Development Set is bright and noble
Our thoughts are deep, our vision global;
Although we move with the better classes
Our thoughts are always with the masses.

Ross Coggins

Braai vs špekáčky aneb Kultura stolování

V pátek večer jsem absolvoval svou první pravou afrikánskou "braai". Pro vysvětlenou, Afrikánci jsou potomci holandských kolonistů v Jižní Africe a tvoří více než polovinu její patnáctiprocentní bílé menšiny. Braai je místní obdoba barbecue (místo hamburgerů wursty) a neodělitelná součást místní kultury. Původně afrikánská záležitost, ale dneska grillují všichni - bílí, černí i modří. Muži se starají o uhlíky a maso, ženy v kuchyni připravují salát, děti se motají pod nohama (tak mi to alespoň vyprávěli, ve verzi, kterou jsem zažil, byla ženy moje šedesátiletá paní domácí, muži její třicetiletý nájemník a děti pravděpodobně já). Když je vše upečeno připraveno a prostřeno, všichni společně zasednou u stolu a pustí se do jídla. To je něco, co při opekání prasete či vegetariánských špekáčků my Češi neděláme. U nás se opéká a průběžně jí. Soused jejich způsoby vysvětloval tím, že přece nebude někdo odstavený u ohně, když ostatní jí. A taky, že když mu přijedou přátelé na braai, tak chce s nimi zasednout a popovídat, a ne aby jeden byl v kuchyni, druhý u ohně a třetí u stolu. Toto vše ale platí i u nás. Že by byli Afrikánci solidárnější? Nebo se kolem grilu nesedí tak příjemně, jako kolem táboráku?

Hotel a Mlýn

Po srovnání dvou knih přidám ještě porovnání filmové. Po výtečném Habermannově mlýně jsem včera viděl na DVD jeho starší, africkou a rovněž podařenou verzi - Hotel Rwanda. Některé podobnosti obou filmů jsou do očí bijící, zásadní rozdíl mě napadá jen jeden. Zatímco Habermannův mlýn natočili společnými silami příslušníci národů, o jejichž zločinech pojednává (Češi, Němci a také Rakušené), Hotel Rwanda je z americké produkce. Krásný bude den, kdy budou Hutuové a Tutsiové moci natočit svoji verzi Hotelu nebo Mlýna, made in Rwanda.

Na jih od rovníku

Víte, jak poznáte, že jste na jihu Afriky? V televizní reklamě jedou prosluněným letním dnem cyklisti v kraťasech a tílkách a do toho zní refrém "jéjé Christmas, jéjé Christmas".

O dvou mužích (a svobodách)

Čtu dvě knihy. Shodou náhod obě vypráví životní příběh muže černé pleti, byť každá jiného. Oba muži mají ledacos společného. V mládí běhali dlouhé tratě a boxovali. Díky inteligenci a píli vynikali ve škole, dosáhli na svůj původ mimořádného vzdělání, v dospělosti působili ve vůdčích pozicích. Oba vyrůstali v rasově segregované společnosti, kde bílí s barevnými nesdíleli univerzity, pozice ve vojsku, bary ani nevěstince. Oba muži se odmítli smířit s podřízenou rolí, kterou jim společnost přidělila. Coleman Silk, hrdina románu Philipa Rotha nazvaného Lidská skvrna, využil relativně světlé barvy své kůže a od svých přibližně dvaceti let až do konce svých dnů se vydával za bílého. Jako bílý prošel v americké armádě druhou světovou válkou, jako bílý se stal profesorem anglického jazyka a děkanem fakulty. Jako bílý se oženil a jeho žena ani děti se o jeho černém původu nikdy nedozvěděly. Zapřel svůj původ, jeho matka nikdy v náruči nepochovala vnoučata, ztratil ji i sourozence. Obětoval je hodnotě pro něj nejcennější. Svobodě. Možnosti sám si určit, čím bude. Odmočit a sloupnout nálepku, kterou mu přidělilo okolí. Svobodě jednotlivce proti konvencím, obětování se, citům.

Druhý muž si zvolil jinou, dlouhou cestu za svobodou. Také toužil po svobodě, ale po svobodě pro všechny obyvatele jeho vlasti. Té zasvětil život a pro ni obětoval svoji svobodu fyzickou. V roce 1994 svobodu získal, pro svůj Duhový národ. Spolu s Gándhím ho mnozí považují za největšího vůdce dvacátého století. Jeho jméno je Nelson Mandela.

To ale předbíhám, u první knihy jsem teprve v polovině, u druhé dokončuji prvních sto stran ze sedmi set. Oba muže srovnávám proto, že mě přivedli k otázkám. Většina z nás obdivuje osobnosti jako Mandela a Gándhí; málokdo je jako oni. Máme povinnost jít ve šlépějích Mandely a bojovat za lepší společnost pro všechny? Nebo máme právo žít život Colemana Silka, život jaký si sami zvolíme, život, ve kterém výraz "mít na něco právo" postrádá smysl? Do jaké míry máme přijímat společenské role, které do kterých nás obsadí naše okolí (často s naší pomocí)?